Několik slov o dysplazii kyčelních kloubů psa

MVDr. Jan Šterc
(datum zveřejnění: 1.12. 1999)
Dysplazie kyčelních kloubů u psa je vývojové onemocnění, které se projevuje abnormálním utvářením kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti. Kloubní plochy kyčelní jamky a hlavice stehenní kosti se v dysplastickém kloubu navzájem neshodují svým tvarem (hovoříme o inkongruitě kloubních ploch) a tím je kloub nestabilní. U zdravého kyčelního kloubu zapadá hlavice stehenní kosti velmi pevně do kloubní jamky. Při dysplazii je kloubní spojení volnější. Jinými slovy je volnější upevnění hlavice stehenní kosti v kloubní jamce. Takovýto kloub označujeme jako laxní. Pokud je kloub volný, dochází při pohybu psa k traumatizaci kloubní chrupavky, přetížení kloubního pouzdra a vazů a to vede v pozdějším stádiu ke vzniku degenerativních změn v kloubu. DKK postihuje nejčastěji velká a obří plemena psů, může se však vyskytovat v podstatě u kteréhokoliv plemene. DKK není vrozené onemocnění, ale vrozená je predispozice k němu. Výsledný obraz DKK je dán souhrou genetického vybavení jedince (stavba kloubních struktur, velikost svalové hmoty) a faktorů vnějšího prostředí (rychlost růstu, způsob výživy, každodenní zátěž). Jak bylo uvedeno výše, rozhodující roli při vzniku DKK hraje pasivní laxita kloubu. V USA byl vyvinut pro zjištění pasivní laxity tzv. PennHIP systém, který umožňuje vyšetření integrity kyčelních kloubů už u 16-ti týdenních štěňat. A právě při těchto studiích bylo zjištěno, že dědivost pasivní laxity (tedy náchylnosti k rozvoji DKK) je velmi vysoká. Koeficient heritability pro pasivní laxitu kyčelních kloubů u německého ovčáka je 0,74 a u labradorského retrívra dokonce 0,92. V jiných studiích bylo zjištěno, že mají-li oba rodiče negativní rentgenologický nález na obou kyčelních kloubech, je 64-81% potomků bez nálezu a 19-36% potomků dysplastických. Zatímco u rodičů s nálezem DKK je tento poměr opačný, t.j. 17-37% potomků negativních a 63-93% potomků dysplastických. Z toho vyplývá, že i jedinci bez projevů DKK mohou být nosiči vloh pro její vznik.

Všichni psi bez rozdílu, tedy i ti, u kterých se později vyvine DKK, se rodí s normálními kyčelními klouby. Pro vývoj kyčelního kloubu jsou rozhodující první dva měsíce po narození, kdy jsou součásti kloubu dosud měkké, protože jsou tvořeny převážně chrupavčitou tkání. Ta je později v procesu osifikace plně nahrazena kostní tkání. Působí-li na chrupavčité tkáně kyčelního kloubu síly, které překračují jejich elastický limit, kloub se stává nestabilní a dochází k inkongruenci kloubních ploch. Působení zátěže na instabilní kloub pak vede k tomu, že hlavice stehenní kosti je tlačena více na přední vnější okraj jamky a ne do jejího středu, jak je tomu u zdravého kloubu. Dochází k nadměrnému zatížení horního okraje jamky a ten se opožďuje v růstu. Jamka se oplošťuje, což vede k postupnému uvolnění hlavice z jamky. Tím se opět zesiluje tlak hlavice na vnější okraj jamky, jamka se ještě více oplošťuje a hlavice se více uvolňuje. Vzniká tak jakýsi bludný kruh, jehož výsledkem je různý stupeň dislokace hlavice stehenní kosti. Jestliže více než polovina hlavice leží mimo kloubní jamku, hovoříme o částečném vykloubení (subluxaci). Z ní se může vyvinout úplné vykloubení (luxace), při kterém se hlavice nachází zcela mimo jamku. V nestabilním kloubu s oplošťující se kloubní jamkou také působí nestejnoměrný tlak na hlavici stehenní kosti a tím je narušen i její normální vývoj. Hlavice ztrácí svůj pravidelný kulovitý tvar a deformuje se. Jestliže se neshoduje tvar hlavice stehenní kosti a kloubní jamky (inkongruentní kyčelní kloub), popř. hlavice sedí v jamce příliš volně, dochází k nerovno-měrnému rozložení tlaku působícího na kloubní chrupavku, což vede postupně k jejímu degenerativnímu opotřebení. Chrupavka se zdrsňuje, zvlákňuje a nastává její postupná destrukce. Na úbytek chrupavky a nadměrné zatížení reaguje kost pod chrupavkou rozšířením a ztluštěním. Rentgenologicky zjišťujeme tzv. subchondrální sklerózu. Na okrajových částech kloubu se vyvíjejí kostní výrustky označované jako osteofyty nebo exostózy. Ty se mohou nacházet po celém obvodu kloubní jamky, čímž její okraje deformují, popř. mohou vyplňovat i dno jamky a zvyšovat tak její oploštění. Dochází také ke zbytnění okostice a ke tvorbě osteofytů v místě úponu kloubního pouzdra a vazů na přechodu hlavice a krčku stehenní kosti. Ty v pokročilém stádiu mění tvar hlavice z kulovitého na hřibovitý. Všechny tyto tzv. sekundární artrotické změny jsou projevem degenerativního procesu na kloubu označovaného jako osteoartróza (u kyčelního kloubu se také používá termín koxartróza) a vedou postupně k jeho deformaci. Výsledkem těchto změn může být tzv. deformační artroza.

Nejspolehlivější diagnostickou metodou pro zjištění DKK je rentgenologické vyšetření. K objektivnímu posouzení kyčelního kloubu z hlediska DKK je nezbytný správně provedený a technicky kvalitní rentgenový snímek. Snímek musí být spolehlivě označen, aby nemohlo dojít k jeho záměně. K vyhodnocení se zasílá veterinárnímu lékaři, který je určený jako posuzovatel pro dané plemeno. Minimální věk pro oficiální vyšetření na DKK je u nás stanoven bohužel stejně jako v FCI na 12 měsíců, u velkých a těžkých plemen činí minimální věková hranice 18 měsíců. Věkovou hranici si případně upravují jednotlivé chovatelské kluby. Americká OFA (Ortopedická nadace pro zvířata) zvedla hranici minimálního věku z původních 12 na 24 měsíců. Zjistilo se totiž, že ne všechny případy dysplazie lze rentgenologicky zachytit již ve 12 měsících. Studie různých autorů prokázaly, že rentgenologické změny na kyčelních kloubech je možno zjistit klasickou metodou vyšetření ve 12 měsících pouze asi u 66% dysplastických psů, zatímco ve stáří 18 měsíců asi u 82% psů. Ve 24 měsících stáří byly nalezeny rtg změny již u 94% vyšetřova-ných dysplastických psů. Z toho vyplývá, že negativní nález pro DKK by neměl být stanoven před dovršením dvou let věku psa. Pro rtg vyšetření kyčelních kloubů na dysplazii se používá snímek zhotovený v tzv. extenzní ventrodorzální projekci, při které pes leží v poloze na hřbetě, s pánevními končetinami nataženými navzájem rovnoběžně dozadu. K dokonalému napolohování se pes ukládá do lůžka ve tvaru ,,V" na průřezu. Aby bylo zajištěno dostatečné uvolnění svalů, provádí se vyšetření v narkóze. Na snímku musí být zachycena celá pánev, kost křížová a stehenní kosti včetně kolenních kloubů. Pro objektivní posouzení stupně DKK musí být projekce symetrická, protože chybná projekce může vést k chybné interpretaci rentgenologického nálezu. Rentgenologická diagnostika DKK spočívá v posouzení stupně subluxace a přítomnosti výše popsaných sekundárních artrotických změn. Stupeň subluxace kyčelního kloubu se přitom stanoví podle tvaru a velikosti kloubní štěrbiny, polohy středu hlavice stehenní kosti vzhledem k hornímu okraji kloubní jamky a podle tzv. Norberg - Olssonova úhlu. U sekundárních artrotických změn se posuzuje, zda jsou přítomny pouze jejich náznaky, nebo zda jsou plně vyvinuty. Vědecká komise FCI sestavila na základě vyhodnocení těchto kritérií klasifikační schema, které rozděluje nálezy na kyčelních kloubech podle rozsahu postižení do pěti stupňů. Schema FCI novelizované v roce 1993 označuje jednotlivé stupně písmeny ,,A" až ,,E". Kromě tohoto schematu existují ve světě ještě další systémy vyhodnocení rtg snímků na DKK. Je to americké klasifikační schema OFA, britský a švýcarský bodový systém a švédské schema posuzování DKK. V České republice se DKK posuzuje podle klasifikačního schematu, které vychází ze schematu FCI. Používá označení stupňů 0 až 4, kde 0 znamená negativní nález, 1 je hraniční stav mezi normálním a dysplastickým kloubem, 2 představuje lehkou DKK, 3 střední a 4 těžký stupeň DKK. Klinické příznaky postižení kyčelních kloubů, jako je obtížné vstávání, neochota k pohybu a kulhání, které se zhoršuje po zátěži, nemusejí vždy odpovídat závažnosti rentgenologického nálezu. Predispozice pro vznik DKK je dědičně podmíněna interakcí více genů. Důležitou úlohu při jejím projevu hrají také faktory vnějšího prostředí. Díky složitému genetickému založení je prakticky nemožné i přes četné chovatelské snahy DKK zcela eliminovat. Přesto však důsledné selektivní chovatelské programy mohou vést ke značnému snížení frekvence jejího výskytu.

POPIS OBRÁZKŮ:

Obr.1 Schema rentgenového snímku pánve ve správné extenzní ventrodorzální projekci k posouzení DKK. - na snímku je zachycená celá pánev s kosti křížovou a celé kosti stehenní s kolenními klouby - podelné osy stehenních kostí a podelná osa pánve jsou rovnoběžné - těla kyčelních kostí jsou stejně silná - ucpané otvory jsou symetrické - spojnice sezamských kostí protínají čéšky

Obr. 2 Normální kyčelní kloub ve ventrodorzální projekci - kloubní štěrbina je úzká - kloubní plochy jsou kongruentní - kloubní hlavice je ideálně půlkulatá - kloubní jamka je hluboká - více než polovina hlavice stehenní kosti je uložena v kloubní jamce. A = kloubní štěrbina B = přední okraj kloubní jamky C = přední vnější okraj kloubní jamky D = horní okraj kloubní jamky E = zadní okraj kloubní jamky

Obr.3 Dysplastický kyčelní kloub bez artrotických změn - kloubní štěrbina je široká - kloubní plochy nejsou kongruentní - střed hlavice stehenní kosti leží vně od horního okraje kloubní jamky - přední okraj kloubní jamky se oplošťuje a začíná na něm být patrná skleróza subchondrální kosti

Obr.4 Dysplastický kyčelní kloub s příznaky artrózy A = osteofyty na předním vnějším okraji kloubní jamky B = obroušení předního vnějšího okraje kloubní jamky C = silně rozbíhavá kloubní štěrbina D = osteofyty na dně kloubní jamky E = límec vytvořený osteofyty na přechodu hlavice a krčku F = osteofyty podél horního okraje krčku

Obr.5 Degenerativně změněný kyčelní kloub (deformační artroza kyčelního kloubu).



Autor: kontakt:
MVDr. Jan Šterc
posuzovatel vrozených ortopedických vad psů (DKK a DKL)


Veterinární a farmaceutická univerzita Brno Klinika chorob malých zvířat
Palackého 1-3
612 00Brno
tel.: +420 541561111
e-mail: stercj@vfu.cz
www: www.vfu.cz

zdroj: www.veterina-info.cz