TYPY PSŮ Z HLEDISKA VYŠŠÍ NERVOVÉ ČINNOSTI

Tato otázka je neméně důležitá a významná pro praktický výcvik psa. Budeme-li určitý čas pozorně sledovat skupinu psů, zjistíme v jejich chování rozdílné vlastnosti. U jednoho psa se bude projevovat živost v pohybech, u druhého budeme pozorovat pomalost v jeho pohybech. Nebo bude pes, u kterého budeme pozorovat nebojácnost, zatímco druhý pes se bude projevovat jako bojácný. Podobných rozdílných vlastností bychom pozorováním zjistili celou řadu. Jak si tedy vysvětlit tyto rozdílnosti ve vlastnostech u této skupiny psů. Slavný sovětský fyziolog I. P. PAVLOV mimo obecných zákonitostí činnosti kůry mozku, objevil a propracoval i otázku rozdílnosti v nervové činnosti, spojenou s individualitou zvířete. Svými pokusy potvrdil, že příčinou rozdílného chování v případě několika psů jsou vlastnosti základních nervových procesů vzruchu a útlumu, tedy hlavních a nejzákladnějších nervových procesů.

Typem vyšší nervové činnosti psa tedy rozumíme, souhrn nejdůležitějších a nejstálejších vlastností vzruchu a útlumu, charakteristických pro vyšší nervovou činnost určitého psa.

Studiem velkého počtu psů metodou podmíněných reflexů a pečlivým pozorováním umožnilo I. P. PAVLOVOVI zjistit tři vlastnosti nervových procesů vzduchu a útlumu, které tak určují typ vyšší nervové činnosti psa.

Těmito vlastnostmi jsou:

síla vzruchu a útlumu
vyrovnanost vzruchu a útlumu
pohyblivost vzruchu a útlumu.
Síla nervových procesů vzruchu a útlumu je nejdůležitějším hlediskem při určování typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Na síle vzrušivosti a útlumového procesu závisí pracovní schopnost kůry mozku psa, jakož i jejich odolnost. Znamená to tedy, že od síly obou základních procesů vzruchu i útlumu závisí jaké zatíženi může nervová soustava psa vydržet. Použijeme-li velmi silného podnětu (silné trhnutí ostnatým obojkem, zvuku sirény apod.) ukáže se, že každá nervová soustava u několika psů na tento silný podnět reaguje rozdílně. U některých psů se za použití tohoto silného podnětem podaří vypracovat podmíněný reflex bez komplikaci; což svědče o síle procesů vzruchu a útlumu a tím prakticky o schopnosti nervové soustavy vydržet silnější napětí a zatíženi. U jiných psů se podmíněný reflex na tak silný podnět vypracovat nepodaří. Naopak, snaha vytvořit podmíněný reflex za použití silných podnětů může mít za následek "stržení" nervové soustavy psa. To dokazuje, že u této skupiny psů je nízká hranice pracovní schopnosti v důsledku slabosti vzrušivého i útlumového procesu, čili nervové soustavy vůbec.

Při určování síly útlumového procesu je naše pozorováni zaměřeno na otázku jak dlouho může nervová soustava psa vydržet nepřetržitý útlumový stav. Na základě pokusů bylo ověřeno a zjištěno, že u psů se silným útlumovým procesem může nervová soustava psa udržet vnitřní útlum nepřetržitě 5 až 10 minut. U psů se slabým útlumovým procesem udrží nervová soustava vnitřní útlum pouhých 15 až 30 vteřin. U těchto psů překročeni časového limitu útlumového procesu může mít za následek onemocnění, nebo jinou poruchu nervové soustavy psa.

Z obou příkladů je patrno, jak veliké jsou rozdíly mezi typy psů z hlediska vyšší nervové činnosti, kdy tyto posuzujeme a hodnotíme podle síly nervových procesů vzruchu a útlumu. Z uvedeného výkladu je také patrno, jak důležitou úlohu tato otázka hraje i při praktickém výcviku psa. Dobrý psovod vždy velice citlivě váží otázku jak správně používat nepodmíněných podnětů ( co do jejich síly ), aby u psa s úspěchem vybudoval podmíněný reflex a přitom psa neodradil od radostné a dobrovolné práce. Začínající psovod by si měl zapamatovat že podcenění této otázky při praktickém výcviku psa může mít za následek vážné narušení nervové soustavy psa.

Druhou okolností, která charakterizuje typ psa z hlediska vyšší nervové soustavy, je vyrovnanost nervových procesů vzruchu a útlumu. Pokusy bylo ověřeno a zjištěno, že stupeň vyrovnanosti obou procesů bývá různý. U některých psů síla vzruchu odpovídá síle procesu útlumu. Oba procesy jsou ve vzájemném vztahu vyrovnané. U jiných psů může být proces vzruchu silnější než proces útlumu. U této skupiny psů pak můžeme při výcviku pozorovat, že velmi silný vzruch nemůže být útlumovým procesem zcela vyrovnán. U tohoto typu psů musíme vyvinout daleko větší úsilí, abychom docílili potřebné ovladatelnosti. U jiných psů se může vyskytovat, že: proces vzruchu bude slabší ve vztahu k procesu útlumu. U těchto psů můžeme při výcviku pozorovat, že silnější útlum nemůže být vzruchovým procesem zcela vyrovnán. Typickým příkladem je pes, kterého musí pomocník před cvikem zadržení důkladně vydráždit. Z uváděných příkladů tedy vyplývá, že vyrovnanost procesů vzruchu a útlumu má nemalý význam jak při určování typu vyšší nervové soustavy, tak pra praktický výcvik psa.

Poslední okolností, která nám charakterizuje typ psa z hlediska vyšší nervové soustavy, je pohyblivost nervových procesů vzruchu a útlumu. Prostředí, které obklopuje a působí na psa, se neustále mění. Tyto změny bývají často silné a nečekávané. Nervové procesy vzruch a útlum se tudíž střídají a to závisle jeden proces na druhém. U některých psů se procesy vzruchu a útlumu střídají velmi rychle. Naopak, u některých psů střídání obou nervových procesů může probíhat. pomalu. Pohyblivost procesu vzruchu a útlumu má pro praktický výcvik psa nemalý význam. Výcvik psa, u něhož se oba procesy střídají rychle, bude probíhat bez zvláštních těžkostí, a to i při rychlých změnách cviků. Tak tomu však nebude u psa, u kterého probíhá střídání obou nervových procesů pomalu. Takový pes těžko snáší rychlé změny v procesu výcviku, a proto pomalu reaguje na nové podněty.

Začínající psovody je třeba upozornit, že každý pes má jen sobě typické a vlastní kombinace síly, vyrovnanosti a pohyblivosti nervových procesů vzruchu a útlumu, které tak ve svém souhrnu určují typ psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Správně a dobře kvalifikovat typ psa z hlediska vyšší nervové činnosti však znamená důkladné a dlouhodobé zkoumání a pozorování činnosti psa. Proto je správné tímto pozorováním a zkoumáním se zabývat již od mládí psa. Znalost typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti nám dává možnost správné volby metod výcviku psa, při vytváření podmíněných reflexů používat nejvhodnějších a tím nejúčinnější sílu podnětů a ověřit jakého pracovního zatížení si může u psa dovolit apod. V souhrnu řečeno, podle typu psa musíme přizpůsobit celý výcvik psa.

Rozděleni typů psů z hlediska vyšší nervové činnosti
I. P. P PAVLOV dělí typy vyšší nervové činnosti podle síly nervových procesů vzruchu a útlumu na:

typ slabý typ silný
melancholik nevyrovnaný vyrovnaný
cholerik živý klidný
sangvinik flegmatik

Slabý typ, nazývaný melancholik, tvoří jeden typ. Zástupci tohoto typu mají oba nervavé procesy vzruch i útlum slabé. Proto u tohoto typu psů musíme vyloučit příliš silné podněty, které snadno vedou k vzniku ochranného útlumu, případně i k vážným nervovým poruchám. U psů slabého typu můžeme pozorovat nespokojenost, stále se rozhlížející a nesnášejí velké pracovní zatížení. Silnější a náhlé podněty u nich vyvolávají pasivní obrannou reakci, .která je podstatou bázlivosti. Tato reakce se projevuje tím, že pes se chvěje, močí a nebo má snahu utéci apod. V rušivých podmínkách se u těchto psů velmi těžko vytváří podmíněné reflexy. Jejich pozornost a soustředěnost je odváděna i slabšími vedlejšími podněty. Tento typ psa se pro výcvik a tudíž ani pro výkon služby nehodí.

Silný typ se dělí na:
vyrovnaný a
nevyrovnaný.
Silný nevyrovnaný typ se nazývá cholerik, u kterého se projevuje a převažuje proces vzrušivosti ve vztahu k procesu útlumu. Z těchto důvodů se u tohoto typu psů obtížněji budují a upevňují podmíněné útlumy (především zpožďovací a diferenciační útlum), což činí jeho výcvik náročnějším. Chování psa tohoto typu je charakterizováno krátkými neopodstatněnými výbuchy vzrušivosti, které někdy vedou až k agresivnímu jednání psa. I přes některé uváděné nepříznivé okolnosti je to pes, který za správného vedení výcviku jde připravit ve velmi dobrého služebního psa pro praktický výkon služby.

Silný vyrovnaný typ se dělí na:

živý a
klidný typ.
Silný - vyrovnaný - živý typ se nazývá sangvinik. U tohoto typu psa se podmíněná reflexní činnost buduje velice rychle po několika pokusech, cviky provádí pes rychle, dokonale a s patřičnou živostí i zájmem. Jeho nervová soustava, především nervové procesy vzruch a útlum snesou silné zatížení, jsou vůči sobě z hlediska síly vyrovnané a dosti rychle se pohybují. Tím se pes tohoto typu dokáže dokonale přizpůsobovat silným podnětům, náhlým a rychlým změnám. Obvykle ani nejobtížnější výcvikové zatížení nemusí vyvolat funkční poškození nervové soustavy psa. Jde o typ psa, který považujeme pro výcvik a praktickou službu za typ nejvhodnější.

Silný vyrovnaný - klidný typ je nazýván flegmatikem. U tohoto typu psa se podmíněné reflexy vypracovávají poněkud pomaleji než u typu sangvinika. Příčinou je, že obtížněji se střídá nervový proces vzruchu, s procesem útlumu nebo obráceně. To má za následek, že se reakce na daný podmíněný podnět poněkud zpožďuje než je tomu u typu psa sangvinika,
který na podmíněný podnět reaguje rychleji, bezprostředně. I přesto jde o psa, který je pro výcvik a praktickou službu dobře upotřebitelný.

Toto rozdělení typu psů z hlediska vyšší nervové činnosti je nutné chápat jako schematické, které pochopitelně nenahrazuje ohromné množství variací a přechodů mezi jednotlivými skupinami, které však přesto nakonec zapadají do těchto čtyř základních skupin.

Bude správné upozornit začínající psovody, že nerespektování této části teorie vyšší nervové činnosti může přivodit při výcviku psa mnohé nepříznivé situace, které mohou mít za následek pokaženi psa, nebo dokonce jeho vyřazení. Praktický význam učeni o typech psů z hlediska vyšší nervové činnosti spočívá v tom, že psovodům ukazuje cestu k individuálnímu přístupu k výcviku psa. Psovod, který věnoval náležitou a správnou pozornost zkoumání typu svého psa, má předpoklady na základě výsledků pozorování volit správnou taktiku a techniku výcviku svého psa. Proto bude zbytečné a nesprávné, aby u silného vyrovnaného typu psa bylo používáno silných nebo "tvrdších" podnětů. Daleko správnější bude uplatnit tento způsob vedení nácviku psa u typu silného nevyrovnaného; kde psovod musí docílit jednak důsledností a důrazností dokonalé ovladatelnosti psa i za obtížných podmínek. Zcela jiný přístup, způsob nácviku a používání všech druhů podnětů, vyžaduji psi se slabší nervovou soustavou. U tohoto typu psů jakékoliv použití silných podnětů nejen, že vyvolá nervové poruchy, ale psovod si prakticky pokazí to, co již u psa pracně a s námahou vybudoval. Tento typ psa velmi těžko zapomíná na nepříjemné pocity a tyto si spojuje s osobou psovoda, s předmětem nebo dokonce i s místem výcviku. A takové chyby se pak těžko napravuji.

Ačkoliv jde o dosti obtížnou a náročnou problematiku, přesto její závažnost a význam pro praktický výcvik psa vyžaduje od psovoda, aby si tuto osvojil a v praktickém výcviku psa správně uplatňoval.

Závěrem celé kapitoly bude správné připomenout, že byly vysvětleny pouze základy fyziologie vyšší nervové činnosti psa. Toto učení o podmíněné reflexní činnosti a spojeni organizmu s vnějším prostředím, tvoří teoretický základ praktického výcviku psa. Výběr otázek z fyziologie vyšší nervové činnosti je třeba posuzovat a chápat tak, že mají postihovat a svou aplikaci řešit problematiku výcviku služebního psa. Vysvětlené fyziologické základy vyšší nervové činnosti tak dávají začínajícím psovodům nutný a potřebný návod k správnému výcviku psa.

Jde o určité objektivní zákonitosti nervové soustavy, které musíme poznat a dokázat je uplatňovat při výcviku psa. Je nemyslitelné, aby psovod správně a dobře vycvičil psa, aniž by znal teorii vyšší nervové činnosti psa. V celé kapitole bylo o tomto faktu podáno dostatečné množství důkazů.

Správné pochopení a používáni základů o teorii vyšší nervové činnosti psa při jeho výcviku dává předpoklady pro správný výcvik psa. Psovod, který ovládá tuto teorii a umí jí také správně při výcviku psa používat, se vyvaruje chyb a tím tomu, aby psa pokazil. Je velice důležité si pamatovat, že při: výcviku psa, tedy při budování návyků - podmíněné reflexní činnosti, psovod působí na kůru mozku, na nervovou soustavu. vůbec jako na "nejuniverzálnější mechanizmus". Tento "mechanizmus" má však svojí určitou hranicí schopností a možností. Čím více a lépe tyto schopnosti a možnosti vyšší nervové činnosti psa psovod pozná, tím lépe a kvalitněji dokáže postupovat ve výcviku služebního psa. Zkušenosti z praktického výcviku nám dokazují, že podstatná část chyb psovodů vyplývá z podceňování základů fyziologie vyšší nervové činnosti nebo z jejich neznalosti. Od dobrých a zkušených psovodů velmi často slyšíme, že nemohou vystačit s těmi zkušenostmi,. které získali při výcviku svého prvního psa. Ve výcviku nového psa museli vycházet z typu vyšší nervové činnosti, aby dosáhli opět úspěchu.