NĚKTERÉ ZKUŠENOSTI Z PRAKTICKÉHO VÝCVIKU PSA II.

I přes dobré odborné vedení výcviku ve výcvikovém středisku se stává, že se u psa během trvání kurzu vytvoří celá řada nežádoucích spojitosti na prostředí, místo, předměty, překážky apod. Proto postupuje naprosto správně ten psovod, který uposlechne rady výcvikového střediska a po návratu s kurzu se psem provádí trénink v místech a prostředí, kde :může nebo bude provádět zákroky. Správný a dobrý psovod k tomuto cíli umí využít i svého výkonu služby. Využije terénu, prostředí, osob, objektů apod.

I když existuje možnost vybudování ještě dalších nežádoucích spojitosti, upozornění na nejtypičtější nežádoucí spojitosti postačuje k tomu, aby bylo správně pochopeno:

co je to nežádoucí spojitost a jak vzniká,
jak vážné následky mohou nežádoucí spojitosti vzniknout,
že nežádoucí spojitosti jsou chyby, kterých se dopustil sám psovod.
O některých dalších chybách při výcviku psa.
V procesu výcviku psa se může dopustit psovod ještě dalších, a to velmi závažných chyb a nemusí jít .n vytvoření nežádoucí spojitosti, nebo vlivem nežádoucí spojitosti. Jde v podstatě o chyby, které je možno pozorovat nejvíce u začínajících psovodů z teoretické neznalosti a malými praktickými zkušenostmi. Obdobných chyb se však dopouštějí i, zkušení a dlouholetí psovodi, když rutinovaně přistupují k výcviku psa, který jim byl nově přidělen a neberou tak v úvahu změnu v povaze nově přiděleného psa.

Každá chyba, byt i někdy zdánlivě nepatrná, může míti za následek snížení kvality výcviku psa a přes značné úsilí se nám chybu nepodaří odstranit.

Za nejhrubší chybu při výcviku psa je považováno jeho zlidšťování. Jde o problém, kdy se psovod domnívá, že pes je schopen myslet, a proto také uvědoměle jednat. Z tohoto nesprávného hodnocení a názoru vyplývá pak i další omyl, že se připisuje psu schopnost rozumět lidské řeči a pojmům ve formě povelů nebo toho, co psovod psu říká. Je to naprosto nesprávný a mylný názor. Pes svými smysly a prostřednictvím ústřední nervové soustavy vnímá pouze hlasovou intonaci, zabarvení hlasu psovoda, výšku a délku hlasu svého cvičitele, nikoliv, že by rozuměl slovu "SEDNI! ", a proto si sedl před psovodem. Není proto správné při výcviku psa, doprovázet povely ještě nějakým rozhovorem se psem. V takovém případě sami vytváříme situaci, za niž se u psa těžko vytváří a buduje podmíněný reflex. Totéž platí o posuncích a pohybech, které pes vnímá zrakem. Mnohdy se stane, že upřený pohled psa na svého psovoda nebo i jeho chování naznačuje, že jakoby psovodu rozuměl. To není správná domněnka. Pes nereaguje na rozhovor psovoda, ale na pohyby ukazováčku, na zvýšenou intonaci hlasu nebo na pohyby ruky, v níž právě drží psovod vodítko. Zlidšťování psa může vést k velice zásadním a závažným chybám, které se pak velmi těžko napravují, nebo nejdou napravit již vůbec.

Další dosti závažnou chybou je, když psovod nepochopí nutnost individuálního přístupu k výcviku psa. Této chyby se dopustí ten psovod, který nebere v úvahu povahové zvláštnosti svého psa, snaží se u psa jednou metodou vybudovat potřebné návyky.

V prvé i druhé kapitole bylo uvedeno dostatečné množství příkladů o tom, že nesprávná volba podnětů se může stát, vzhledem k povahovým vlastnostem psa, příčinou našeho neúspěchu při jeho výcviku i přesto, že naše snaha a předsevzetí budou správná. Této chyby se zpravidla dopouštějí ti psovodi, kteří podceňuji jak teorii, tak i praktický výcvik psa. Z lehkomyslnosti se dopouštějí chyb, o nichž vědí, že mohou jejich jednáním nastat, ale přesto jejich vůle je natolik slabá, aby dokázali pracovat správně, důsledně a systematicky.

Špatná organizace výcvikové doby je další okolností, kdy se psovod dopouští určitých chyb. Tak například. Psovod v krátké době se snaží se psem co nejvíce nacvičit. Neuvažuje o tam, že chtít je jedna stránka věci a druhou je možnost. Onou možností je právě nervová soustava psa, která má svojí určitou hranici, schopnosti i možnosti. Nerespektování této objektivní zákonitosti vede při výcviku k celé řadě následků. Psovod zpravidla psa přecvičí, tím jej odradí od dobrovolné a radostné práce. Nácvik cviků se nedaří proto, že nervová soustava je unavena a chrání se. Vypojuje se z činnosti vzniklým ochranným útlumem. Psovod při práci znervózní a snaží se pak ,;násilím" psa donutit k výkonu. Pes (nervová soustava) se brání a tak dochází k narušení kontaktu mezi psem a psovodem.

Jako další příklad porušení zásady postupu od jednoduchého ke složitému, můžeme použít u cviku překonávání překážek. Tento cvik vyžaduje určité doby trpělivosti psovoda. Při výcviku psa na překážky musíme nejdříve začínat s návykem na jednu nízkou překážku, přičemž ji psovod překonává -současně se psem. Později přibereme další o něco vyšší. Pak třetí, ještě vyšší. Při tomto nácviku musí psovod se psem "běhat" na vodítku kolem překážek. Později vodítko pouští, i když třeba již nemusí běhat až ke třetí překážce. Skutečnost je taková, že trvá dosti dlouho; než cvik propracuje tak, aby pes překonal tři různé překážky na jeden povel. Tento obtížný cvik se nedá u psa nacvičit v krátké době, jak se mylně domnívá některý psovod.

Hrubou chybou je i to, když se psovod snaží během několika hodin procvičit cviky ze všech disciplín. Také je nesprávné například, aby bylo po výcviku psa v obraně přistoupeno k výcviku psa na stopování. Na tuto otázku je třeba si odpovědět z hlediska teorie vyšší nervové činnosti psa. Pak správně pochopíme, že výcvik obrany nervovou soustavu značně vyčerpá a tato potřebuje odpočinek. Pachové práce jsou pro nervovou soustavu psa velmi náročnou a obtížnou činností proto, že v koře mozku musí probíhat diferenciační útlumový proces, který nervovou soustavu dosti vyčerpá a unaví. Těchto několik argumentů by mělo postačit k tomu, aby psovod přemýšlel a uvažoval i o otázce organizace výcviku nebo tréninku svého psa.

Nesprávné používání podnětů při výcviku psa je další častou chybou. V předešlých kapitolách bylo poukázáno a zdůrazněno, že bez nepodmíněných a podmíněných podnětů bychom podmíněný reflex u psa nevybudovali. Každé vytváření podmíněného reflexu má také svoje podmínky - zákonitosti. Jednou z nich je správné používání podmíněných a nepodmíněných podnětů. Bylo několikrát uváděno, že podmíněný podnět má poněkud předcházet nepodmíněnému podnětu. Jinak potřebný podmíněný reflex nevybudujeme. Chyby se dopouští i takový psovod, který sílu podnětů nepřizpůsobí povahovým vlastnostem psa. Časté používání zbytečně silných podnětů vyvolává u psa nechuť k výcviku a postupně i strach z osoby psovoda.

Nesprávné používání povelu "FUJ!", - jehož účelem je přerušení nežádoucí činnosti psa, je častým nedostatkem v činnosti psovodů. Stává se, že někteří psovodi používají tohoto povelu v nesprávném okamžiku. Například:

Pes bude v poloze "LEHNI!" a za určitou dobu se snaží z místa, kde byl psovodem odložen odejít. Psovod toto zpozoruje a použije povelu "FUJ!", s úmyslem, aby tak zabránil nežádoucí činnosti psa. Je to nesprávný postup použití povelu. Správně by v daném případě bylo, kdyby psovod použil povelu "MÍSTO!" ve zvýšené intonaci a psa za pomoci nepodmíněných podnětů. (použiti vodítka a tlaku ruky) upravil do původní polohy vleže.

Stejně nesprávné je příliš časté opakování povelů. Místo toho musí psovod zvážit, zda je podmíněný reflex dostatečně vybudovaný nebo zda u psa proto, že již delší dobu cvik ne prováděl, neprobíhá u něho proces zapomínání. Proto daleko správnější je místo soustavného opakování povelů, připoutat psa na vodítko a za použití nepodmíněných a podmíněných podnětů v ústřední nervové soustavě podmíněnou reflexní činnost oživit a zpevnit.

Nesprávné používáni výcvikových pomůcek se může stát další chybou při praktickém výcviku psa. Nejčastěji to bývá nesprávné používání ostnatého obojku, zejména u psů slabších povahových vlastností. Použití ostnatého obojku se nikterak nevylučuje i u těchto psů. Použití co do síly musí však odpovídat povaze psa. Jsou případy, kdy používat ostnatého obojku se vůbec nedoporučuje, a to u psů jemných a citlivých.

Vodítko i dlouhá vodící šňůra jsou nezbytnými pomůckami při výcviku psa. Jsou pro nás dobrým prostředkem jen tehdy, kdy s nimi správně pracujeme. V žádném případě se nesmí stát, aby psovod použil vodítka nebo dlouhé šňůry k trestání svého psa. Snadno se totiž stane, že si pes "výprask" s dlouhou šňůrou spoji i při uvádění na stopu, nebo při pouhé manipulaci s vodicí šňůrou. Se strachem pracuje na nášlapu, na stopě a při spatření vodící šňůry má snahu utéci z dosahu psovoda. Dobrý psovod velice dobře ví, že jak vodítko, tak dlouhá šňůra se v procesu výcviku psa stávají velice silným a tím i účinným podnětem. Proto těchto pomůcek nesmí být k jiným nesprávným účelům zneužito. Sila jejich používání v procesu výcviku musí však odpovídat vždy povahovým vlastnostem psa.

Těchto několik rad a zkušenosti z praktického výcviku psa by mělo postačovat k tomu, aby začínající psovod pochopil a učinil si představu o následcích chyb, které mohou vzniknout při výcviku psa. Osobnost psovoda však zůstává rozhorlujícím činitelem. Na něm záleží do jaké míry a s jakým následkem se budou vyskytovat chyby v procesu výcviku psa. Celá tato kapitola postihuje nejčastější nedostatky při výcviku psa. Jde o zkušenosti, které byly získány a nashromážděny za mnoho roků, z činnosti mnoha a mnoha psovodů.

Nejde o nic přehnaného nebo zveličeného, když se tvrdí, že výcvik psa je náročná, těžká a složitá činnost psovoda. Již ta skutečnost, že dokážeme u psa prostřednictvím jeho nervové soustavy vybudovat desítky jednoduchých a složitých cviků, plným právem zasluhuje obdiv a uznání. Tento obdiv je o. to větší, když psovod má psa na vysokém stupni cvičenosti a cviky prováděné psem jsou naprosto přesné a správné. Takového výsledku může dosáhnout pouze ten psovod, který velmi dobře poznal a pochopil fyziologii vyšší nervové činnosti a tuto správně uplatňuje při výcviku psa.