Kdo je vlastně chovatel?

Kdo je vlastně chovatel?
Ján Sudimák

Můj článek začne příběhem, který se stal před 33 lety. Jako voják, který sloužil u Pohraniční stráže, jsem plný ideálů navštívil v rámci „opušťáku“ významného chovatele německých ovčáků v Ústí nad Labem. Po dlouhém hledání jsem v podvečer zazvonil a po vysvětlení důvodů mé návštěvy jsem dostal pár stručných otázek.
- Jak se jmenuje Vaše chovatelská stanice?
- Kolik let chováte?
- Co jste odchoval?
Poslední byla: Dokážete mi ukázat dvougenerační fenu?
Marně jsem se snažil vysvětlit, že chráněný název stanice mi přišel, až když jsem už narukoval, ale můj „hostitel“ byl neoblomný a jediné, co mi vysvětlil bylo, co je to dvougenerační fena: „Když začnete chovat na feně, nemusí být z vašeho chovu, a vychováte po ní dceru, která bude v komplexu lepší než matka, a po této feně odchováte kvalitativně lepší fenu v porovnání zase s její matkou, dostanete se ke dvougenerační feně a můžete si říci, že jste chovatel. V opačném případě jde pouze o množení a ne o chovatelskou práci. Až budete mít kvalitní dvougenerační fenu, přijďte mi jí ukázat a potom se budeme bavit o chovu.“
Byla to studená sprcha, která ve mně vyvolala hněv a tehdy jsem si v duchu říkal: „Vždyť jednou vám tu fenu i chovateskou stanici představím!“
Naše setkání se už nezopakovalo, protože po čase mě hněv přešel, a starý pán bohužel zemřel. Myšlenka vícegeneračních fen mi však zůstala v paměti. I dnes se často setkávám s lidmi, kteří jsou doslova experti na cizí chovatelskou práci, někteří neodchovali vůbec nic a to je skupina největších odborníků. Druhá skupina sice chová, ale v „registrech“ těchto chovatelských stanic chybí kontinuální návaznost chovatelské práce, zejména přes linii matek, někdy i v kombinaci přes tzv. mužské krevní linie, tedy linie psů.
I ze své praxe znám případy, kdy po různých genetických kombinacích se nedaří odchovat po výborné feně dceru, která by alespoň dosahovala kvality matky a někdy i tato fena znamená konec linie přes matku. V těchto případech je dobře, když má uvedená fena kvalitního syna, pokračovat po vhodném výběru kvalitní feny z jiného chovu a tak se dopracovat k feně, na které se dá pokračovat v chovatelské práci. Znám mnoho chovatelů, kteří celá desetiletí chovají, ale stále na jiných fenách, samozřejmě z kvalitních chovů, a v některých případech měli i velmi úspěšné vrhy, s kvalitními jedinci, jen ta vícegenerační fena je jaksi problém. Vůbec si při tom nemyslím, že by měl chovatel chovat jen na fenách z vlastního chovu, ale i v těchto případech by měla mít chovatelská práce vícegenerační návaznost. Můj výborný přítel a chovatel v jedné osobě, který se prezentuje jedinečnými odchovy, se dostal také do „chovatelské krize“ a řekl mi při našich nekonečných rozhovorech jednu větu – „ten chov snad nemá žádná pravidla“…
Chovatel známé chovateské stanice je pod o hodně intenzivnější kontrolou, než méně známí kolegové a tím, že štěňata z těchto chovů si kupují aktivní kynologové, je kontrola a vyhodnocení někdy až 100%. Jen ten, kdo nechová, neodchová i nekvalitu. Záleží na tom kdo odchová a kolik špičkových jedinců. Když není ve vrhu špička, jen průměrné odchovy, není to cesta vpřed. Tato pravidla mi vštěpovali staří chovatelé a po letech vlastního chovu jsem měl možnost si je ověřit. Po svých 34 letech chovatelské práce můžu konstatovat, že chov je nádherná, ale nesmírně složitá činnost.
Recept na úspěšný chov je relativně jednoduchý - kvalitní jedinci, tvrdý selekční výběr, studium a vyhodnocování genetických kombinací a k tomu tak trochu toho příslovečného štěstí.
(zdroj: Kynologická revue 04/2007)