Veterinární problematika případů poranění člověka psem v ČR

J. DOUSEK, Z. SEMERÁD, J. VITÁSEK, H. ŽERTOVÁ1
Státní veterinární správa ČR, odbor ochrany zdraví a pohody zvířat, Praha; 1privátní veterinární lékařka, Brno


SOUHRN
Dousek J, Semerád Z, Vitásek J, Žertová H. Veterinární problematika případů poranění člověka psem v České republice. Veterinářství 2001;51:112-115.
V práci jsou stručně charakterizovány nejčastější formy agresivity psů a některé příčiny napadení lidí. Je dokumentován vývoj četnosti poranění člověka psem v České republice a v této souvislosti i stupeň nebezpečí nakažení člověka vzteklinou. Z porovnání údajů z let 1990-1999 vyplývá, že počet psů laboratorně vyšetřovaných na vzteklinu i riziko nakažení člověka vzteklinou při kontaktu se psem se snižuje. Na základě šetření ve vybraných oblastech s různou hustotou osídlení a tím i počtem chovaných psů je vyhodnoceno plemenné zastoupení psů vyšetřovaných v souvislosti s poraněním člověka. V žádném z vyšetřovaných souborů jsme nezaznamenali vyšší počet jedinců „vybraných plemen psů“ ze seznamu Evropské federace veterinárních lékařů (FVE). Za nejdůležitější preventivní opatření považujeme osvětu jak mezi chovateli psů, tak i nejširší veřejnosti, řádnou evidenci psů a v souvislosti s ní tlak na vyšší odpovědnost jejich majitelů.

SUMMARY
Dousek J, Semerád Z, Vitásek J, Žertová H. Analysis of dog bite injuries to the man in the Czech Republic. Veterinářství 2001;51:112-115.
Types of aggresive behaviour of dogs and causes of dog attacks are briefly characterised. Dynamics of prevalence of injuries caused by dog biting are described and risks of rabies transmission to the man are assessed. Data collected in 1994 - 1999 indicate a decrease in the number subjected to laboratory tests for rabies and in the risk of human rabies. Investigations in areas differing in human and canine population densities provided data for the assessment of the relation between breed and frequency of injuries to the man. No increased prevalence of breeds included into the „selected dog breeds“ list by the European Veterinary Federation was evident in any of the set of human patients.


V druhém pololetí roku 2000 byly v České republice prezentovány případy poranění a úmrtí lidí po napadení a pokousání psem. Jednalo se především o případy ze zahraničí, kde některé osoby nebo sociální skupiny podporují a využívají agresivitu zvířat jak pro vzájemné napadání a zápasy, tak i pro útoky proti lidem.
Při posuzování situace je však třeba vnímat, že prvek agresivity je přirozenou složkou chování nejen všech obratlovců, ale i nižších vývojových forem živých organismů. Proto je součástí tohoto článku i zmínka o biochemické podstatě a nejběžnějších formách agresivity psů. K analýze poskytujeme přehled o četnosti poranění lidí psy v České republice sestavený z údajů vycházejících jak ze sledování Státní veterinární správy ČR, tak i z vlastních šetření provedených na veterinárních pracovištích v oblastech s různými sociálními a tím i chovatelskými poměry.

K příčinám psí agresivity
Přestože se nyní o psí agresivitě tak často diskutuje v laických i odborných kruzích, nedá se konstatovat, že by se psi stávali agresivnějšími. Jejich počet však významně stoupl a rozšířila se škála plemen psů chovaných pouze jako společníci, takže jejich soužití s lidmi je velmi těsné. Tomu však mnohdy neodpovídají znalosti a chování majitelů psů (nutnost výběru plemene s ohledem na jeho nároky a vlastnosti, potřeba alespoň základního výcviku) ani úroveň osvěty u široké veřejnosti (opatrnost při styku s cizím psem, zvláště u dětí).
Agresivní reakce je složitý proces vznikající v určitých oblastech mozku za účasti neurotransmiterů.1 Nejjednodušším způsobem lze agresivitu rozdělit podle charakteru reakce psa na dvě formy - neafektivní (predátorskou) a afektivní. Predátorská agresivita má centrum v hypothalamu a jako neurotransmiter slouží acetylcholin. Je zaměřena na pohybující se kořist, pes projevuje jen minimální změnu chování a okamžitě tvrdě a razantně útočí. Agrese trvá, dokud se kořist hýbe. Terčem útoku bývají pohyblivé cíle - drobní hlodavci, ptáci, kočky, drůbež, zvěř, ale i např. cyklisti, běžci, lyžaři.2,3 Výjimečnou obětí mohou být také novorozenci, na jejichž přítomnost a životní projevy nebyl pes připraven, nebo malé děti běžící s křikem kolem psa. Případy této formy agresivity bývají nejčastěji uváděny v médiích, neboť jejich následky jsou hrozivé, přestože se stávají pouze ojediněle. Preventivní opatření spočívají ve správné a důsledné výchově psa a stálé kontrole jeho chování majitelem.
Afektivní agresivita je založena na autonomní aktivaci, vzniká ve frontálním kortexu za spoluúčasti serotoninergních, katecholaminergních nebo cholinergních neurotransmiterů a je spojena s viditelnou změnou chování psa, tzv. varovnými signály.1 Má nejrůznější formy: dominantní agresivita vůči osobám (nejčastější příčina pokousání majitele a jeho rodiny),3 dominantní agresivita vůči jiným psům, agresivita ze strachu, z bolesti, protektivní (obrana teritoria, potravy, majitele), maternální, hravá, ale i naučená (vůči osobám nebo jiným psům, příp. zvířatům) atd. 1-3 Prevencí je opět správná a důsledná výchova psa a dostatečná dominance majitele, popřípadě včasná terapie poruch chování, při kterých pes byť jen naznačuje agresivitu, ale také poučení široké veřejnosti o „varovných signálech“ psů a nutnosti jejich respektování.
Agresivita může být také projevem celkového onemocnění (hypotyreóza, hypertyreóza, hydrocefalus, hormonální imbalance, epilepsie, hepatoencefalopatie).4 Proto by po každém nečekaném nebo opakovaném projevu agresivity psa mělo následovat jeho zevrubné klinické, popřípadě specializované vyšetření.
Z uvedeného je zřejmé, že forma a intenzita agresivního projevu psa závisí na široké škále nejrůznějších kombinací vnitřních i vnějších faktorů. Nelze opomenout ani cílené utužování některých reflexů výcvikem, nebo naopak nesprávným chováním majitele, který nedovede obhájit své „sociální postavení“ a dominanci ve vztahu ke zvířeti. Omezení chovu nebo přísnější legislativní opatření u některých vybraných plemen psů proto zdaleka není komplexním řešením tohoto problému.

Materiál a metodika
Pro zpracování analýzy byla využita data získaná podle Metodiky SVS ČR - kontrola zdraví a specifické profylaxe nákaz5 tedy údaje z evidence okresních a městských veterinárních správ, údaje Národní referenční laboratoře pro vzteklinu v Liberci, údaje publikované ve Zprávách Centra epidemiologie a mikrobiologie Státního zdravotního ústavu Praha,6 výsledky cílených šetření ve vybraných oblastech s různou hustotou osídlení a tím i počtem chovaných psů a výsledky Programu SVS ČR na ochranu zvířat.7
Výsledky našich cílených šetření jsme získali s laskavým souhlasem kolegů rozborem záznamů z protokolů o vyšetření psů, kteří poranili člověka v období roku 2000 ve vybraných oblastech s různou hustotou osídlení a tím i různě početnou a strukturovanou populací psů. První šetření bylo provedeno na náhodně vybrané veterinární ošetřovně pro malá zvířata města s více než milionem obyvatel („město A“), druhé na stejně zaměřeném pracovišti města, které má kolem 100 000 obyvatel („město B“), a třetí ve vesnickém regionu („obce“).

Výsledky a diskuse
Veterinární zákon stanoví chovatelům povinnost zajistit, aby zvíře, které poranilo člověka nebo s ním přišlo do kontaktu způsobem a za okolností, které mohou vyvolat podezření z onemocnění vzteklinou, bylo neprodleně vyšetřeno veterinárním lékařem a byla vyloučena možnost nakažení touto nákazou. Na základě tohoto vyšetření se rozhoduje o antirabické léčbě člověka.5 Podle analýzy informací okresních a městských veterinárních správ provedené za období od 1. ledna do 30. září 2000 bylo z uvedených důvodů klinicky vyšetřeno celkem 19 809 zvířat, z toho bylo 18 482 psů. V přehledu plemen vyšetřovaných v souvislosti s poraněním člověka je zahrnuta i skupina „vybraných plemen psů“ a „ovčáků“ podle metodiky Federation of Veterinarians of Europe (FVE).8 „Vybraná plemena“ (akita inu, americký stafordšírský teriér, stafordšírský bulteriér, bulteriér, argentinská doga, bordeauxská doga, brazilská fila, mastif, bulmastif, pitbul, rhodéský ridgeback, rotvajler, tosa inu a dobrman) představovala 8,1 % vyšetřených psů, „ovčáci“ (německý ovčák, belgický ovčák, československý vlčák) tvořili 22,8 % souboru, jezevčíci 11%, kokři 6,6 %, pudlové 3,1 %, zbylých 48,4 % představovala ostatní plemena a kříženci.
Uvedená klinická vyšetření doplňuje přehled počtu psů laboratorně vyšetřených v Národní referenční laboratoři pro vzteklinu (NRL) v Liberci. Počet laboratorních vyšetření psů na vzteklinu od roku 1991 klesá. Pro analýzu případů, u nichž bylo v anamnéze jednoznačně uvedeno, že pes pokousal, byly získány údaje o 48 psech vyšetřených laboratorně v NRL v roce 2000. V tomto souboru představovali kříženci 33,3 %, němečtí ovčáci 18,7 %, jezevčíci 12,5 %, pudli 8,3 % kokři 4,2 %, dalmatini 4,2 %. Z „vybraných plemen“ byli zastoupeni stejným dílem (2,1 %) pouze dobrman a rotvajler. Významné je, že 69 % psů z tohoto souboru nemělo žádný výcvik.
Stejná analýza byla provedena u souboru psů klinicky vyšetřených pro poranění člověka ve „městě A“. V tomto souboru, kde bylo zastoupení plemen velmi různorodé, představovali nejvíce případů (26,8 %) němečtí ovčáci, 13,4 % kříženci, 12,2 % pudlové, 9,8 % jezevčíci, 7,3 % kokři, 4,9 % dobrmani, ostatní plemena byla pod hranicí 2,4 %. Stejně volený soubor ve „městě B“ měl obdobné, ale méně různorodé plemenné zastoupení. Nejvíce bylo v souvislosti s poraněním člověka vyšetřováno kříženců (34,3 %), následovali němečtí ovčáci (20 %), jezevčíci (11,3 %) atd. V tomto souboru představovali pitbulové, stejně jako rotvajleři, dalmatini, knírači a kokři 2,8 %. Zcela bez výcviku bylo 38,7 % psů ze souboru.
Počet zastoupených plemen byl nejmenší v posledním sledovaném souboru – vesnickém regionu „obce“. V tomto souboru představovali kříženci, kteří poranili člověka, 50 %, němečtí ovčáci 11,1 %, pudlové, stejně jako jezevčíci 5,6 %. Z „vybraných plemen“ se v souboru vyskytli pouze dobrmani v 5,6 %.
Ze Zpráv CEM SZÚ Praha6 vyplývá, že počet pozitivních nálezů vztekliny u zvířat se od roku 1984 výrazně snížil a trvalým vektorem nákazy v našich podmínkách zůstává liška. Tomuto trendu ovšem neodpovídá počet osob, u nichž musela být zahájena antirabická profylaxe očkováním po poranění nebo po kontaktu s rizikovým zvířetem. Poměrně značný počet ošetření byl proveden právě u osob udávajících poranění nebo kontakt se psem. Porovnáme-li počet osob, u nichž musela být provedena profylaxe, a počty pozitivních nálezů vztekliny u psů, zjistíme, že v roce 1999 byl pouze 1 pozitivní nález u psa a antirabická profylaxe musela být poskytnuta 896 osobám, zatímco např. v roce 1994 byl pozitivní nález u 6 psů a profylaxe musela být poskytnuta „pouze“ 596 osobám. Zmíněná čísla je třeba doplnit informací, že podle metodiky Světové zdravotnické organizace6 musí být poskytnuta antirabická profylaxe každému, kdo byl poraněn nebo se dostal do kontaktu se zvířetem (v našem případě psem) způsobem a za okolností, které mohou vyvolávat podezření z onemocnění vzteklinou a tyto okolnosti nebyly vyloučeny. K vyloučení těchto okolností dochází klinickou prohlídkou zvířete veterinárním lékařem nebo laboratorním vyšetřením zvířete. Ovšem mnohdy nelze psa, ke kterému se majitel nehlásí, nezpochybnitelným způsobem a jednoznačně identifikovat ani prokázat, zda byl podle předpisů řádně očkován, neboť evidence psů v ČR – přestože držení psa podléhá poplatkům, které jsou příjmem obcí - není řádně vedena (odhadovaný počet psů zřejmě přesahuje jeden milión). Vzhledem k rostoucímu počtu toulavých psů, nemožnosti přesné identifikace psů nebo i nedisciplinovanosti osob, které psy chovají a v době kolize zapírají, že jsou jejich majiteli, dochází ke zbytečným zákrokům při antirabickém ošetření člověka. Neopomenutelným aspektem hodnocení této situace jsou i zbytečné náklady na zdravotní péči.
Je třeba uvést i některé praktické zkušenosti se zaváděním administrativních opatření a evidence zvířat v zájmových chovech, protože se domníváme, že některé nedostatky se opakují i v návrzích opatření omezujících chov tzv. „nebezpečných plemen psů a jejich kříženců“.7 Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, v platném znění (dále jen „zákon OZT“) uvádí, že nikdo nesmí zvíře opustit s úmyslem se jej zbavit. Bez řádného a nezaměnitelného označení zvířat je však prakticky nemožné majitele zvířete zjistit a skutek prokázat. Podle § 13 zákona OZT je již od r. 1992 uloženo osobám, které chovají zvířata v zájmovém chovu, tedy i psy, že mimo jiné jsou povinny učinit opatření proti úniku těchto zvířat, u volně pobíhajících psů je situace obdobná jako v uváděném případě „opuštění zvířete“.
Podle zkušeností s dozorem nad ochranou zvířat proti týrání považujeme zavedení povinné evidence a nezaměnitelného značení všech psů za důležité, pokud bude doprovázeno opatřením k reálnému způsobu kontroly a správně nastaveným systémem sankcí.
Trvalé a nezaměnitelné označení psa a možnost zjištění jeho majitele má význam:
a) z majetkoprávních důvodů (poplatky ze psů),
b) pro zdravotní evidenci včetně evidence povinné vakcinace,
c) pro identifikaci zvířete při poranění člověka (snížení zbytečných zákroků a nákladů ve zdravotnictví),
d) pro zahraniční obchodní a turistický styk (byl avizován výhledový požadavek zemí EU na označení psů čipem),
e) pro identifikaci zatoulaného psa a jeho rychlé předání majiteli (snížení kapacity útulků),
f) z chovatelských důvodů (řada chovatelských klubů již zavedla označování psů čipy).
Předpokladem bezproblémového soužití lidí a psů je co největší informovanost široké veřejnosti o příčinách, projevech a důsledcích psí agresivity a o možných preventivních opatřeních, stejně jako vyšší míra zodpovědnosti majitelů psů, ale i správních orgánů obcí. Vždy, když pes kousne člověka, je indikováno stanovit příčinu a formu agresivity, aby bylo možné předejít dalšímu pokousání vhodnou terapií a péčí o zvíře a poučením majitele.
V zájmu ochrany dětí, udržování veřejného pořádku, čistoty prostředí, ale i v zájmu ochrany psů před utrpením (nárůst poranění při autohaváriích, útěky psů, napadání psů vedených na vodítku volně pobíhajícími psy bez rozdílu velikosti, případy zaběhnutí fen v době říje a následná nechtěná gravidita atd.) je, aby byli na veřejných zpevněných komunikacích a v označených prostorách psi voděni na vodítku. Nošení náhubku by měla volit podle okolností osoba, která za psa odpovídá, a to zejména tam, kde hrozí možnost obranných reakcí zvířete (dopravní prostředky apod.) nebo v situacích, ve kterých již pes někdy agresivitu projevil (setkání s cizími psy, určitým typem osob atd.).

Závěr
V příspěvku jsme se snažili podat objektivní informace k řešení problémů spojených s nárůstem populace psů v České republice. Na základě provedené analýzy údajů o poranění člověka psem v ČR a při respektování toho, že agresivita je nezbytným projevem přirozeného chování zvířat, který však je možné ovlivnit a usměrnit, předkládáme výše uvedená doporučení. Mají vést především k prosazování prevence možných rizik při respektování fyziologických a etologických nároků psa na příslušnou péči a racionálním přístupu k právům a povinnostem v občanském soužití.

Adresa autora:
MVDr. Jiří Dousek
SVS ČR – odbor ochrany zdraví a pohody zvířat
Těšnov 17
117 05 Praha 1

zdroj: www.vetweb.cz