III.A NEJČASTĚJŠÍ ONEMOCNĚNÍ, VYSKYTUJÍCÍ SE U PSŮ

A.Cizopasníci.

U psů se často setkáváme s cizopasníky-parasity, a v podst atě můžeme je rozdělit do dvou skupin: na cizopasníky vnější a vnitřní.

Cizopasníky vnější zjišťujeme v srsti zvířat, v ušním boltci nebo parazitují na kůži a v kůži. Jsou to: blecha, veš, zákožka svrabová, a nejčastěji klíšťata.

Někteří zevní paraziti se živí odpadními produkty na kůži, jako je kožní tuk, odumřelé částečky kůže, jiní sají tkáňový mok-linfu, a někteří se živí sáním krve. Cizopasníci sající krev jsou nejnebezpečnější, neboť mohou přenášet nakažlivé choroby. Další nebezpečnost vnějších cizopasníků tkví v tom, že ,jsou mezihostitelem psí tasemnice (blech ), dráždí pokožku psa, což psa nepříjemně dráždí, pes je potom neklidný, nemůže v klidu pracovat ani odpočívat, v důsledku dráždění svědění kůže pes se škrábe, při čemž může dojít i ke kožním zánětům a vypadávání srsti.

Proto vždy při pravidelném čištění psa sledujeme jeho srst, zda se tam nenachází někteří cizopasníci a v případě jejich zjištěni, provedeme patřičná opatření. Jak již bylo řečeno bývá pes nejčastěji napaden klíšťaty. U nás se nejčastěji vyskytuje klíště obecné a klíště lužní. Je to drobný 2-4 mm velký červenohnědý pavoukovitý členovec, který po nasáti krve zvětší svoji velikost až na 10 X 7 mm. Živí se krví a hostuje na všech teplokrevných živočiších. Nejvíce se vyskytují na 'vlhkých místech s listnatým porostem a zvěř je přenáší z místa na místo. Vyskytují se od jara do podzimu ve velkém množství.

Hostitelé klíšťat jsou poškozováni tím, že je jim odsávána krev, dále tím, že klíště vpouští do rány jed, jehož účelem je bráni sražení krve a mohou být přenašeči nakažlivých chorob. Zjistíme-li u psa klíště, nikdy jej neodstraňujeme násilím,. aby při vytržení nezůstalo v kůži psa sací ústrojí klíštěte, což: by mělo za následek zhnisání napadeného místa. Abychom klíště odstranili nenásilnou formou, potřeme toto silnou vrstvou nějakého tuku, čímž zamezíme přístupu vzduchu, klíště nemůže dýchat a pustí se samo. Když se klíště pustí, místo. očistíme a potřeme desinfekčním prostředkem - ajatinem.

Cizopasníci vnitřní se nacházejí nejčastěji v ústrojí zažívacím, dýchacím, močovém, ve spojivce a v mase - svalstvu.. Jsou to škrkavky, tasemnice, roupi, kokcidiosa a další.

Vnitřní cizopasníky dělíme na oblé a ploché cizopasníky. Z oblých jsou to nejčastěji škrkavky a z plochých tasemnice. Celkem se vyskytuje asi 20 druhů tasemnic, z toho v Evropě jen asi 12 druhů.

V čem tkví nebezpečnost vnitřních cizopasníků? Vnitřní cizopasníci se živí tím způsobem, že se přisaji na střevní sliznici, ze které odsávají výživné látky a žiji tak na úkor hostitele. Dále vylučují jedy-toxiny, které nepříznivě působí na nervovou soustavu psa; zapříčiňují infekční onemocnění, neboť poraněná střevní sliznice je vstupní branou různým infekcím;; poraněná střevní sliznice špatně vstřebává výživné látky a pes potom hubne. Střevní cizopasníci mohou zapříčinit i neprůchodnost střev, jejich ucpáni, toto se stává při velké invazi škrkavek u štěňat.

Aby se předešlo případnému zamoření služebních psů různými cizopasníky, ukládají směrnice služební kynologie v článku 108, že "každý pes musí být jedenkrát za rok vyšetřen laboratorně na vnější a vnitřní cizopasníky a při pozitivním výsledku ošetřen .odborníkem. Chovná fena musí být kromě toho odčervená proti tasemnici 14 dnů před očekávaným háráním: a na škrkavky po čtyřech týdnech po nakrytí.

Vývoj vnitřních cizopasníků:

- Vývoj škrkavky nepotřebuje mezihostitele,
- Vývoj tasemnice potřebuje mezihostitele.

Škrkavky patří mezi tzv. hlístice, jejichž tělo je na průřezu kruhové, na rozdíl od tasemnic, které jsou na průřezu ploché. Tělo na obou koncích zašpičatělé, v délce asi 5 až 18 cm. Samičky jsou větší než samečci. U psů se setkáváme se dvěma druhy škrkavek, a to - škrkavka šelmí a Toxocara canis - škrkavka psí. Škrkavka šelmí cizopasí většinou u psů mladých a štěňat a škrkavka psí u psů starších. Samičky škrkavky jsou vždy o několik centimetrů delší než samečci. Škrkavka nepotřebuje ke svému vývoji mezihostitele.

Vývoj škrkavky šelmí je složitější než vývoj škrkavky psí. Zatím co vývoj škrkavky psi se děje přímo ve střevní stěně, tak pohl. dospělá samička škrkavky šelmí, klade v tenkém střevě psa nespočetná vajíčka, která s výkaly opouští zažívací ústrojí hostitele a za přístupu vzduchu - kyslíku - a° příznivých povětrnostních podmínek vyvinou se za několik dnů ve vajíčkách zárodky škrkavky, které se dostanou se znečištěnou potravou do zažívacího ústrojí hostitele. Žaludeční a střevní šťávy svým působením rozruší ochrannou blánu vajíček a z vajíček vylíhlé drobounké zárodky cizopasníka se provrtají střevní výstelkou, dosáhnou krevního oběhu a jsou přes játra a srdce unášena krví do plic. Z plicních sklípků; kde mohou dozrát v malé škrkavky, cestují průduškami až do horních cest dýchacích, a spolknuty dosáhnou opět zažívacího ústrojí hostitele. Ve výstelce tenkého střeva se zachytí, dorůstají v dospělé jedince a po spáření počne samička se snůškou nových vajíček. Tím dochází k novému koloběhu vývoje cizopasníka. Vzhledem k tomu, že vývoj této škrkavky se děje i v krevním oběhu, může dojít i k nitroděložnímu nakažení plodu, nebol zárodky mohou být z mateřského krevního oběhu zanešeny přes placentu i do plodu a tak se stává, že již novorozené štěně je napadeno tímto cizopasníkem.

Příznaky při napadení škrkavkami: nemocná :štěňata mají nápadně velká břicha; často trpí bolestmi; naříkají a ohlížejí se po břichu. Trpí nepravidelnou chutí k žrádlu, jsou hubená a proti zdravým štěňatům zaostávají ve vzrůstu. V jejich trusu můžeme občas zjistit vyšlou. škrkavku. Srst napadených zvířat je matná - bez lesku.

K léčení proti škrkavkám používáme ,;Helmirazin" v tabletách, který se podává v dávkách podle váhy. Jedna tableta na jeden kilogram váhy psa: Tato dávka se rozdělí na dva díli a jeden díl se podá jeden den a druhý díl druhý den. Škrkavky odchází v trusu v dalších dnech. Při podávání Helmirazinu se nevyžaduje hladovka. Podává se mezi jednotlivými krmnými dávkami.

T a s e m n i c e: Vedle škrkavek; bývá pes často napálen tasemnicemi, které potřebují ke svému' vývoji mezihostitele: Tasemnice, rovněž jako škrkavky žiji v zažívacím-ústrojí hosti tele. Z nejčastěji se vyskytujících tasemnic u psů jsou to : tasemnice psí, tasemnice hrášková, tasemnice vroubená, tasemnice vrtohlavá a měchožil zhoubný - echinocacus.

Na rozdíl od oblých škrkavek je tělo tasemnice ploché sestavené z velkého počtu jednotlivých, od sebe oddělitelných článků. Délka tasemnice je různá, podle jednotlivých druhů. Dosahují délky od několika milimetrů až po několik metrů. Hlavička tasemnice je velká asi jako špendlíková hlavička, kulatá, vybavena přísavným ústrojím a drobnohledně malými háčky, kterými se zachytí na střevní výstelce. Na hlavičku navazuje tenký nečleněný krček, za kterým narůstají nové články tasemnice. Zadní dospělé největší články, které obsahují velké množství zralých vajíček, se čas od času uvolňujíc a jednotlivě nebo seskupený v krátké řetězce, vycházejí s trusem z těla ven, aby prodělaly další vývoj.

Vývoj psí tasemnice: Jak již bylo uvedeno, potřebuje mezihostitele. Pohlavně dospělá, asi 10 až 80 cm dlouhá tasemnice, která žije ve střevě psa, odlučuje jednotlivé zralé články, které s trusem opouštějí tělo hostitele, v podobě drobných, plochých a narůžovělých zrníček, podobných okurkovým semínkům. Na slunku tyto články vysýchají a rozpadají se na prach, jehož jednotlivé částečky obsahují slepence několika drobnohledně malých vajíček tasemnice. Mezihostitelem této tasemnice je psí blecha a všenka v larválním stadiu, ve kterých se vyvinou drobnohledná vývojová stadia - cysticercoidy - této tasemnice. V nečistotě psího kotce nebo v nečištěné srsti psa vylíhlé larvy psí plechy pozřou i vajíčka tasemnice a z larvy vyvíjející se dospělá blecha je mezihostitelem boubele. Pes napadený blechami, se snaží trýznivému svědění čelit prokousáváním a olizováním srsti, při čemž se stane; že pozře i blechu- s boubeli. Žaludeční šťávy rozpustí ochranné blány boubele a takto uvolněná hlavička, která se v boubeli nacházela, se přichytí na výstelce tenkého střeva" kde rychle roste a vyvíjí se v nového dospělého cizopasníka.

Tasemnice hrášková: zde je mezihostitelem králík a zajíc, ve kterých se na výstelce břišních orgánů vyvinou boubele velikosti hrachu.

Tasemnice vroubená: jejími mezihostiteli jsou především býložravci, ovce, skot, spárkatá zvěř, dále ze všežravců prase domácí i divoké. Boubele, které dosahuji velikosti holubího až slepičího vejce se vyvíjejí na výstelce břišních orgán hostitelů.

Tasemnice vrtohlavá: boubel této tasemnice se vyvíjí v mozku ovcí, u kterých vyvolává vrtohlavost.

Tasemnice-měchožil zhoubný-achinococus je nejmenší tasemnicí, dlouhá jen asi 3-5 mm. Mezihostitelem této tasemnice je mimo většinu všežravců a býložravců i člověk. Boubele-echynokoky, se vyvíjejí na různých orgánech, především v játrech, a plících, a mohou dorůst značných rozměrů, až dětské hlavy.

Napadení psa tasemnicí se projevuje tak jako při škrkavkách. Hubnutím, matnou, hrubou a zježenou srsti, i když je pes dobře živen. U psa můžeme často pozorovat průjem, který se střídá se zácpou a, někdy i vrhnutí.

Jako preventivní prostředek proti vnitřním cizopasníkům se doporučuje pravidelné podávání česneku a mrkve jemně rozetřené do potravy. Nejlepší ochranou proti tasemnicím je boj proti mezihostitelům tasemnic, konkrétně proti psím tasemnicím je to boj proti psi bleše a všence.

Co je to mezihostitel ? Mezihostitelem tasemnice se stává jedinec, který pozře vajíčko tasemnice, a ve kterém se potom z tohoto vajíčka vyvíjí boubel se zárodkem-hlavičkou tasemnice. Když druhý jedinec pozře tuto boubel, dochází k napadení hostitele - stává se hostitelem tasemnice.

Co je to boubel ? Boubel je rosolovitá hmota, kulovitého tvaru, různé velikosti (u králíka je to velikosti- malého hrášku), potažena jemnou blanou. Uprostřed rosolovité hmoty je tmavý bod - hlavička - zárodek budoucí tasemnice

Mezihostitelem pro vývoj boubele tasemnic jsou:

Z vnějších cizopasníků: larvy dospělé psi blechy a všenky.

- Z domácích zvířat jsou to: králíci, kozy, prasata, krávy a ovce.

- Z volně žijících zvířat jsou to: zajíci, srnci, daněk, jelen a mezihostitelem boubele měchožila zhoubného je i člověk. U těchto mezihostitelů se boubele tasemnice vyvíjejí na okruží střev, na játrech, mozku a mase. Proto nekrmíme psy syrovým masem a vnitřnostmi, ale tyto vždy řádně provaříme. Dále vzhledem k ochraně před tasemnicemi, nedovolíme psům přístup k odpadkům na smetišti, čištění psů provádíme na zvlášť vyhrazeném místě, které se pravidelně čisti a desinfikuje, kotec a boudu psa alespoň dvakrát měsíčně důkladně vyčistíme a vypaříme vřelou vodou a hubíme mezihostitele všenky, vši a blechy. K desinfekci kotce a boudy nepoužíváme silně páchnoucích desinfekčních prostředků jako jsou lizol, kresol apod., které by mohly otupit jemný čichový organismus psa. V případě, že bychom použili těchto prostředků, musíme před tím, než dáme psa nazpět do kotce, tento nechat řádně vyvětrat a přepláchnout vřelou vodou.

K odčervování proti tasemnicím se používá Arekolinu, přípravku z arekového semene. Odčervovací kůra prováděna arekolinem je poměrně drastickým zákrokem, a proto ji nemůžeme provádět u psů nemocných a horečkujících. Vzhledem k tomu, že arekolin je prudce účinkující prostředek, podáváme jen takovou dávku, kterou určí veterinární lékař podle váhy zvířete a po zhodnocení celkového zdravotního stavu psa. Arekolin podáváme po předchozí asi osmnáctihodinové hladovce. Aby pes podaný arekolin nezvrátil, můžeme mu podat asi deset minut před vlastním podáním arekolinu, na kostku cukru dvě až tři kapky jodové tinktury. Po podání odčervovacího prostředku se procházíme se psem na volném prostranství. Psa máme upoutaného na vodítku, aby nám nemohl odběhnout a pozorně psa. sledujeme, abychom zjistili, zda došlo k vypuzení tasemnice. Vypuzené tasemnice i s trusem po odčervení sebereme a zničíme ohněm, aby vajíčka nezpůsobila novou nákazu mezihostitelů. Nedojde-li k vypuzení tasemnic i s hlavičkami, je třeba odčervovací kůru opakovat, nejdříve však za dva až `tři týdny, abychom opakovaným odčervováním v krátkých intervalech neporušili zdravotní stav psa. Nové odčervovací prostředky proti tasemnicím: německý preparát "Cestodin" nebo "Nemural", český preparát "Tenox!, nejsou tak drastické jako arekolin.

Další podmínkou prevence proti cizopasníkům je hygiena ubytování, hygiena výživy a pravidelné čištění psa.

Vzhledem k tomu, že někteří cizopasníci jsou přenosní i na člověka, je nutno dodržovat i základní zásady hygieny, u každého psovoda.

Při dodržování nejzákladnějších zásad hygieny, nezbytné pro chov, může uvědomělý chovatel a cvičitel psa nejen vzniku infekce předejít, ale také svého, psa ušetřit nepříjemného léčení, případně uchránit; následků nákazy střevními cizopasníky.

Zácpa. Pod tímto pojmem rozumíme takový chorobný stav, kdy dochází k nahromadění značného množství, silně zahuštěného střevního obsahu v-:některém úseku střev.

Toto onemocnění se nejčastěji vyskytuje u psů starších, u psů, kteří mají málo pohybu, nebo krmí-li se po delší dobu suchou a tvrdou stravou, při nedostatku tekutiny, při zkrmování většího množství kostí a při horečkách.

Příčinou zácpy bývají také různá střevní onemocnění, při zpomalené činnosti střev. Také neodborné léčení průjmu, podáváním velkého množství stavicích prostředků, může mít za následek přeléčení průjmu v zácpu.

Příznaky zácpy se projevují častým nucením psa ke kálení, které se opakuje, aniž by došlo ke kálení, nebo odcházejí pouze malé kousky tvrdého trusu. Pes projevuje při kálení značnou bolestivost, sténá, kňučí a je neklidný. V pokročilejším stupni onemocnění zácpou se u psa projevuje netečností, pes ztrácí chuť k přijímání potravy a dochází také ke zvýšení teploty.


zdroj: www.cz-pes.cz