Bolest u zvířat

MVDr. Tereza Maxová

Tlumení bolesti u zvířat je velmi zanedbávanou oblastí. Podobně jako je tomu v medicíně humánních novorozenců, mnoho evidentně bolestivých zákroků se běžně provádí bez tlumení bolesti. Argumentuje se tím, že zvířata ani novorozené děti bolest necítí. Ostatně nemohou to sdělit. I když má aplikace analgetik mnohem méně úskalí než je tomu třeba u antibiotik, přesto se jí praktičtí veterinární lékaři z důvodů zažitých stereotypů vyhýbají. Větší pochopení pro uznání pocitu bolesti u zvířat by bylo přínosem nejen z hlediska etického, ale může představovat zlepšení vztahů s majiteli pacientů. Mezi odbornou veterinární veřejností i v celé společnosti se v poslední době stále více pozornosti věnuje problémům bolesti u zvířat - jejímu rozpoznání, tlumení a následné prevenci. Na samotném začátku zamyšlení o bolesti u zvířat bude užitečné si připomenout, že prosté uznání faktu, že zvířata bolest cítí, nebylo a stále ještě není samozřejmostí.
V minulosti se zvířata všeobecně považovala za tvory na podstatně nižším vývojovém stupni ve srovnání s člověkem. V důsledku toho se mělo zato, že zvířata nepociťují bolest v tom smyslu, jak je známa člověku. Je třeba si uvědomit, že současné znalosti nám umožňují pochopit mnohem lépe fyziologii bolesti u zvířat i člověka. I když nyní je skutečnost, že zvířata opravdu bolest pociťují, již akceptována v mnohem širším měřítku, přesto nejsou tyto znalosti vždy soustavně uplatňovány v praxi. U domácích zvířat, o která se pečuje jako o členy rodiny, se podobným způsobem například odstraňují paspárky a kupírují se ocasy nebo uši (i když některé tyto zákroky již byly v určitých zemích úředně zakázány), přičemž se mnohdy neaplikuje anestezie ani analgezie v žádné formě. Argumentace, která se používá pro ospravedlnění těchto zákroků, se zaměřuje na skutečnost, že zákroky se provádějí zpravidla v období krátce po narození (do tří týdnů), nebo že trvání těchto zákroků je velmi krátké. Pro podporu těchto zákroků v raném věku zvířat se dále argumentuje tím, že v tomto stadiu individuálního vývoje není nervový systém, který odpovídá za rozpoznání a zpracování bolestivých podnětů, ještě plně funkční. To by mělo teoreticky zabránit vědomému vnímání podnětů, které jsou v pozdějším životě rozpoznány jako bolestivé. Stejný názor ohledně fungování nervového systému u novorozenců byl po dlouhou dobu obhajován i v humánní anesteziologii.
Abychom zabránili nerozpoznanému utrpení zvířat, kterým se následně nebude nikdo zabývat, aplikuje se v oblasti výzkumu na zvířatech již dlouho tzv. princip analogie. Základem tohoto principu je předpoklad, že chirurgické zákroky, o kterých je známo, že jsou bolestivé u lidí, se také považují za bolestivé u zvířat. Použije-li se tento princip při rozhodování o přípravě postupu pro anestezii nebo analgezii, pracuje se tak, aby bylo zvíře v případě pochybnosti vždy zvýhodněno. Z toho vyplývá, že při rozpoznání bolesti nastupuje povinnost jejího přímého tlumení. Bolest samotná může mít u zvířat ještě řadu dalších sekundárně působících negativních důsledků: - hojení ran se komplikuje v důsledku aktivace mechanismů odezvy na stres, - zvířata jsou snadněji vystavena nepříznivým účinkům negativní energetické bilance v důsledku vyšší spotřeby energie a nižšího příjmu potravy, - zvyšuje se výskyt opožděného probuzení z anestezie, což zvětšuje riziko pooperačních komplikací, - účinnost dýchání se snižuje, - zvyšuje se riziko sebepoškozování a okousávání ran, - v případech déle trvající bolesti se bolest stává chronickou a její další tlumení je pak obtížnější, - z důvodu déle trvajícího stresu se snižuje celková odolnost organismu vůči infekcím a zvyšuje se výskyt komplikací.
Rozpoznávání a kvantitativní vyjádření bolesti u zvířat bývá i za nejoptimálnějších podmínek obtížným úkolem. Většina majitelů zvířat jako jsou psi, kočky a koně, je rozhodně schopna zaznamenat změny v chování u svých zvířat a tímto způsobem zjistit přítomnost bolesti nebo nepříjemných pocitů. Praktický veterinární lékař se nachází v mnohem obtížnější situaci. Nejenže je ve srovnání s majitelem mnohem méně obeznámen s příslušným zvířetem, ale samotné chování tohoto zvířete je navíc obvykle silně ovlivněno cizím a potenciálně nepřátelským prostředím veterinární ordinace. Výsledkem působení těchto faktorů je skutečnost, že zvíře může projevovat příznaky bolesti méně zřetelně. Za účelem účinného tlumení bolesti u zvířat je třeba detailně znát fyziologii jejich bolesti včetně různých důležitých mechanismů spouštění bolesti, metabolické cesty příslušných chemických mediátorů a typy receptorů, zapojených do těchto procesů. Pouze na základě takových znalostí lze optimálně využívat různé postupy v tlumení bolesti a dosáhnout tím maximální úlevy. Kromě čistě medicínského aspektu má tlumení bolesti u zvířat také nezanedbatelný rozměr etický. U domácích zvířat přitom nemusíme řešit tragický konflikt mezi etickou starostí o pohodu zvířat a vlastním účelem jejich chovu pro potřeby lidí, jako je tomu u zvířat hospodářských. Domácí zvířata jsou totiž chována v zásadě za jediným účelem - aby svým majitelům poskytovala lásku a na oplátku ji od nich přijímala. Rozsah, ve kterém zvířata, hlavně psi a kočky, plní v naší společnosti úlohu subjektů dávajících a přijímajících lásku, je mimořádný a neustále roste. Především ve velkoměstech nabývá osamělost epidemických rozměrů. Pro lidi, kteří nemají partnera, jsou rozvedení, ovdovělí, noví ve městě, nesmělí, osamělí nebo bázliví, představuje zvíře, ať už je to pes nebo kočka, úžasný zdroj pro emocionální život. Pro staré lidi může domácí zvíře představovat minimálně tvora, kvůli kterému musí ráno vstát, jít ven a dál žít.
Stejně, jako se v prostředí euroatlantické kultury řídíme určitými morálními pravidly ve vztahu k jiným lidem, platí určitá logika také ohledně našich morálních povinností ke zvířatům. Když už jsme zvířata domestikovali a učinili je na nás závislými v jejich základních životních potřebách, uvalili jsme tím na sebe také morální povinnost tyto jejich potřeby uspokojit. Dá se ještě pochopit, že opomeneme morální závazky vůči prasatům, jejichž maso jíme, a která jsme nikdy přímo neviděli, ale zapomenout na povinnosti vůči vlastnímu patnáctiletému psu, který nás má rád a který nás doslova pomáhal vychovávat od dětství, bylo by neodpustitelné. A jak už bylo uvedeno, není ani odsouzeníhodnější formy zanedbání povinností vůči našim zvířecím přátelům, než nechat je trpět bolestí, kterou lze zmírnit.
V této souvislosti nás může napadnout otázka: Proč se tedy v praxi malých zvířat věnuje tak málo pozornosti tlumení bolesti? K samotné aplikaci analgezie totiž dochází v praxi poměrně zřídka. Veterinární lékaři zcela pravidelně ordinují antibiotika, ale analgezii neaplikují, dokud si nejsou absolutně jisti, že pacient bolestmi skutečně trpí. Zároveň však jen málo veterinárních lékařů ignoruje bolest u zvířat vědomě a úmyslně. Skutečnost je taková, že o bolesti u zvířat se toho vlastně ví velmi málo., Proto mohou existovat třeba názory, že příznaky bolesti, způsobené artritidou, jsou přirozeným důsledkem "stáří", nikoliv problémem, který lze ovlivnit léčbou. Absence pohledu na bolest u zvířat se rozšiřovala také proto, že až do konce šedesátých let představovala veterinární medicína převážně jen jakýsi doplněk k zemědělství, a to nejen v komunistických zemích. Svědčí o tom skutečnost, že první učebnice veterinární anestezie byla publikována v USA až v roce 1973. Úlohy veterinárního lékaře byly striktně určovány ekonomickou hodnotou zvířete. Tlumení bolesti prvovýrobce příliš nezajímalo, a proto se od veterinární medicíny ani neočekávalo. Veterinární medicína si udržovala vlastní systém z generace na generaci tradovaných odůvodnění pro obhajobu nezájmu o tlumení bolesti. S některými se můžeme setkat dodnes, například, že anestezie působí větší stres než chirurgický zákrok provedený bez ní, že se analgetika nemají používat, protože při nepřítomnosti bolesti si zvířata nevyhnutelně znovu poraní dříve poškozenou část těla, že naříkání po chirurgických zákrocích údajně nepředstavuje příznaky bolesti, protože jde o "doznívající účinky anestezie", atd. Je s podivem, proč tolik praktických veterinárních lékařů je ještě stále proti postoperačnímu tlumení bolesti, i když ho klienti pro svá zvířata vyžadují. Zákazníci jsou přitom nejenom ochotni za tuto službu zaplatit, ale činí tak dokonce rádi, a pro praktické veterináře by se vlastně jednalo o snadno vydělané peníze. Předsudky zřejmě mizí jen velmi obtížně.