Psinka a parvoviróza

MVDr. Jan Bernardy
(datum zveřejnění: 1.6. 2001)
Obě tyto nemoci patřily ještě v nedávné době k nejobávanějším nakažlivým onemocněním v chovech psů. Řada veterinárních lékařů a chovatelů je přímým svědkem doby let sedmdesátých a osmdesátých, kdy pro omezené možnosti imunizace a neexistující účinnou léčbu tyto nákazy zdecimovaly psí populaci. V posledních deseti letech pokročil výzkum a vývoj imunopreparátů a na trhu je dostatečný výběr vakcinačních látek. Služby v oblasti veterinární medicíny malých zvířat mají rovněž stoupající úroveň, a tak se zdá, že nebezpečí pominulo. Je tomu skutečně tak?

Principy působení virů na organismus
Psinka i parvoviróza jsou onemocnění, jejichž původci jsou viry. Princip poškození organismu virem spočívá ve způsobu pomnožení viru. Viry se mohou rozmnožovat pouze s pomocí hostitelské buňky tak, že vpraví svoji dědičnou informaci do nitra buňky. Ta sama pak začne virus vytvářet, následkem toho dojde k poškození hostitelské buňky, jejich počet se zvyšuje a dostávají se do mízního i cévního oběhu. Tento stav se nazývá virémie . Následně je živý virus vylučován z organismu do vnějšího prostředí, kde může přežívat a napadat další vnímavé jedince. Každý druh viru má v oblibě napadat jiné buňky, které využívá pro své rozmnožování, a na tom značně závisí typ poškození organismu.

Způsob obrany organismu
Virem zasažený organismus má možnosti se proti napadení bránit. Systém odpovědný za boj s viry se nazývá imunitní. Jakmile zaregistruje napadení virem, zahájí bitvu, kterou může, ale také nemusí vyhrát. V současné době, i přes vysoký stupeň vědeckého poznání, neexistuje účinný lék, který by byl schopen zastavit, nebo alespoň omezit množení viru v organismu. Při virózách se používají antibiotika, a to především pro zamezení pomnožení jiných bakteriálních zárodků, aby napadený organismus nepodlehl druhotné infekci. Jedinou účinnou zbraní proti virózám je pomoci imunitnímu systému v boji proti viru. Imunitní systém můžeme posílit pasivně, tj. krátkodobě injekční aplikací protilátek, vytvořených v jiném zvířeti (hyperimunní sérum) a nebo aktivně, a to podáním oslabeného nebo umrtveného původce, a tak imunitnímu systému umožnit vytvoření obranných postupů “nanečisto“. Oslabený virus nezpůsobí onemocnění, ale vytvoří odolnost proti viru, který by mohl organismus poškodit. Paměťové buňky tuto informaci uchovávají, a jakmile se infekční původce objeví v jejich dosahu, spustí obrannou reakci. Odolnost proti oslabenému nebo umrtvenému původci tak působí současně proti původci neoslabenému. Aktivní imunizaci nazýváme očkováním nebo vakcinací.

Význam preventivního očkování
Současná dobrá situace, kdy se onemocnění, jako je psinka nebo parvoviróza, projevují jen zřídka, je způsobená velkým počtem očkovaných psů. Proto je důležité, aby tento stav byl zachován, protože u smrtelných nemocí, jako jsou psinka, parvoviróza, leptospiróza nebo zánět jater psů, nebývá kromě vakcinace jiné řešení. Léčba, mnohdy vyčerpávající, časově náročná, často neúspěšná a bolestná, stejně jako nákladná, bývá jen nešťastným důsledkem zdánlivě malého opomenutí preventivního očkování. Psinka je nakažlivé onemocnění psů a kožešinových zvířat. Vnímavé jsou čeledi Canidae (pes, liška, šakal) a čeledi Mustelidae (norek, fretka, tchoř, lasice, jezevec, kuna, vydra). Psinka byla známa již ve starověku. Do Evropy byla zavlečena pravděpodobně z Ameriky v 18. století a po roce 1761 se rozšířila po celé Evropě. Výskyt nemoci u nás byl poměrně častý a ještě na počátku 90. let zasáhla naše území vlna onemocnění, na kterou doplatila řada psů.
Původce je virus RNK zařazený do čeledi Paramyxovirů. Replikuje se v cytoplazmě hostitelské buňky. Důležité je vědět, že virus je s výjimkou vysušeného stavu velmi labilní a v prostředí dlouho nevydrží (na rozdíl například od původce parvovirózy). Přenos je v převážné většině případů možný pouze kontaktem s nemocným jedincem, zejména prostřednictvím sekretů horních cest dýchacích. Průběh onemocnění je různý a je závislý na vstupní bráně infekce, patogenitě viru, vnímavosti nebo odolnosti organismu. U perakutní či akutní formy onemocnění (s rychlým až velmi rychlým průběhem několika hodin a dnů) dochází ke katarálnímu zánětu sliznic tlamy, k zánětu spojivek, k hnisavému výtoku z nosu. Teplota je vysoká, a zvíře může uhynout druhý až třetí den za příznaků zápalu plic. U zvířat postižených zánětem žaludku a střev nebo nervovou formou je průběh pomalejší, ale s vysokým stupněm úhynů (konec je neodvratný). Virus psinky se z nemocného jedince vylučuje do vnějšího prostředí výměšky. Přenos infekce se uskutečňuje přímým i nepřímým kontaktem. Inkubační doba se pohybuje v rozmezí 14 až 21 dnů. K infekci jsou zvláště vnímavá zvířata mladší věkové kategorie, nejčastěji ve stáří 3 – 7 měsíců, ale také zvířata v seniorském věku, nejsou-li řádně vakcinována. Podle klinických příznaků onemocnění se nemoc dělí na několik forem:
Katarální forma onemocnění začíná vysokou teplotou 39,5 – 40,0 st. Celsia, která trvá dva a tři dny, pak klesá a zase stoupá - typická dvoufázová teplotní křivka. Zvíře ztrácí zájem o okolí, je ospalé a nepřijímá potravu. Nos je teplý a suchý. Pozorujeme zánět sliznic hlavy, výtok z nosu je nejprve vodnatý, posléze hnisavý. Víčka se slepují, později může být přítomen zákal či vřed rohovky.
Gastrointestinální forma (žaludeční a střevní) se projevuje zvracením. Zvířata mají silně páchnoucí průjem, který obsahuje zvýšené množství hlenu nebo krve. Nervová forma je buď častou komplikací u lehce probíhající katarální či střevní formy, nebo se projevuje samostatně bez výše uvedených příznaků jako náhlé onemocnění centrálního nervového systému se záchvatem záškubů a svíravých křečí, zvláště svalů končetin a záškubů některých svalových skupin (okohybných či žvýkacích svalů). Někdy pozorujeme nástup onemocnění jako nepravidelné pohyby, poruchy koordinace (ataxie), nejistou chůzi, podlamování pánevních končetin či jejich vlečení za sebou, nebo náhlým pádem na jednu stranu. Ataxie se obyčejně prohlubuje a přechází do obrny pánevních svalů. Po překonání lehčí formy nervové psinky zůstávají trvalé následky ve formě malých záškubů některých svalových skupin (označovaných jako rytmické myoklonie). Hyperkeratózní formu psinky pozorujeme jako změny na čenichu a především na prstních polštářcích. Tato forma je typická pro norky, ale můžeme se s ní setkat i u psů obvykle starších 9 měsíců. Poslední forma psinky se nazývá kožní forma (exantém). Na méně osrstěných místech, hlavně na spodní straně břicha, v oblasti slabin a vnitřní straně stehen, se objevují nejprve pupínky, později puchýřky s červeným okrajem. Obsah puchýřků zasychá a stroupek odpadá beze změn na kůži. Tento typ psinky je charakteristický pro štěňata a dorůstající psy ve stáří 10 týdnů až 6 měsíců.
Uvedené typy klinických příznaků se mohou prolínat.
Léčba závisí na formě psinky. Zpravidla se podávají antibiotika a pomocná léčiva, používají se hyperimunní séra. V pozdních stadiích závažnějších forem psinky nebývá léčba příliš úspěšná.
Jako účinná ochrana se používá vakcinace, se kterou se může začít již v šesti týdnech stáří pejska. Je vhodné použít vakcíny určené pro první očkování štěněte. Pro plnou odolnost se provádí každoroční přeočkování, nejlépe sdruženými vakcinami, kde se v jedné injekci podává několik očkovacích látek najednou.

Parvoviróza
Je jedním z nejznámějších onemocnění psa. Je to rychle až velmi rychle probíhající virové onemocnění psů. Nemoc se projevuje zánětem střev a průjmem (enteritidou) a nebo myokarditidou (zánětem srdečního svalu). Původcem je DNK virus z čeledi Parvoviridae. Je to poměrně nové infekční onemocnění psů, známé od roku 1977. Virus je ve vnějším prostředí poměrně odolný a přetrvává měsíce, někdy i roky. Virus obsahuje jednovláknitou DNK, která je při svém pomnožení závislá na mitotické fázi dělení hostitelských buněk, má proto přitažlivost k rychle se dělícím buňkám srdeční svaloviny a střev. Virus se pomnožuje v jádře buňky. U lidí může parvovirus spolu s adenoviry způsobovat onemocnění horních cest dýchacích a zánět spojivky oka.
Nákaza se objevila v roce 1979 a vyznačovala se vysokým stupněm uhynulých štěňat a starších zvířat, která parvovirózou onemocněla. Dospělí psi získali postupně protilátky, jejich onemocnění je v současnosti pozorováno v ordinacích veterinárních lékařů jen výjimečně. Počet onemocnělých a uhynulých zvířat je vyšší především u mladších kategorií psů ve věku od 6 do 12 týdnů, zejména u přešlechtěných plemen, u štěňat oslabených začervením nebo špatným výživným stavem. Velmi výrazně se uplatňuje náchylnost viru k dělícím se buňkám. Právě proto virus napadá mladá zvířata, v jejichž organismu je nejvíce rychle se dělících buněk. U štěňat mladších než 3 - 4 týdny se nejrychleji dělí buňky srdce a právě u nich převládá akutní myokarditida (zánět srdečního svalu). U starších štěňat dochází k rychlému dělení buněk střev a tak dochází nejčastěji ke vzniku enteritidy (zánětu střev). Virus je z organismu vylučován trusem, močí, slinami a zvratky.
Onemocnění má dvě formy. První z nich je parvovirová enteritida (zánět střev). Po vniknutí do organismu se virus dostává do nosohltanu, poté se pomnoží, napadá trávicí trakt a vzniká virémie. Zejména u mladých zvířat se objeví vysoká horečka (40 °C). V této fázi onemocnění jsou zvířata apatická a ztrácejí chuť k jídlu. Některá zvířata mohou kašlat nebo se u nich objeví otok víček a zánět spojivek. Zvíře zvrací a má silný průjem. Zvratky jsou pěnovité, žlutobílé barvy. Výkaly zpočátku kašovité a světlejší, později vodnaté s příměsí natrávené krve. Výkaly úporně a dost typicky zapáchají. Následuje výrazná skleslost, dehydratace. Průběh může být velmi rychlý, někdy jen několik hodin, častěji bývá akutní a trvá 2 - 5 dnů. Nemoc propuká velmi rychle a neléčená zvířata za několik dní hynou. Kromě žaludku jsou zanícené některé další orgány, zejména tenké střevo a játra. Virus se množí v kryptách tenkého střeva, buňky napadené virem jsou rychle ničeny. To dává možnost pomnožení druhotných choroboplodných zárodků. Virus napadá a ničí i buňky, ze kterých dorůstají některé bílé krvinky. Tím snižuje schopnost imunitní odpovědi zvířete. Důležitou roli mají oslabující činitelé, jako střevní parazitózy, bakteriální nákazy, změny krmení či změny majitele.
Druhou formou je parvovirová myokarditida. Při ní dochází k napadení dělící se svaloviny srdce a k náhlým úhynům štěňat. Smrt nastane často při nervovém podráždění. Léčba spočívá v nitrožilním podávání izotonických roztoků minerálních látek, glukózy a vitaminů (zejména C a B6 pro jeho účinky omezující zvracení). Používají se hyperimunní globuliny, zejména v počátečních stadiích onemocnění. Pro omezení druhotné infekce je důležité podávání antibiotik, ale tato antibiotika jsou zcela neúčinná proti původnímu původci (parvoviru). Prognóza je závislá na včasném zahájení léčby. U myokarditidy je prognóza nepříznivá. Nemocná zvířata musí být oddělena od ostatních zvířat a od lidí, aby se zabránilo rozšiřování onemocnění.
Jediný způsob prevence je vakcinace. Vakcinuje se podle nákazové situace již od 6 týdnů stáří štěněte s každoroční revakcinací. Mohou být vakcinovány i feny, novorozená štěňata od očkovaných fen získají mateřské protilátky, které mohou přetrvávat déle účinné, po dobu šesti a více týdnů. První očkování se doporučuje provést za 15 dní po úplném odstavení štěněte, nebo v 6 až 8 týdnech vakcínou, určenou pro první očkování štěněte. Další očkování již může být prováděno sdruženou vakcínou, kdy se podává více očkovacích látek v jedné injekci.



Autor: kontakt:
MVDr. Jan Bernardy


Dyntec
Pražská 328
411 55Terezín
tel.: +420 416782251-5
e-mail: dyntec@telecom.cz
www: www.dyntec.cz

zdroj: www.veterina-info.cz