ZÁKLADNÍ ZÁSADY TEORIE VÝCVIKU SLUŽEBNÍHO PSA

Každý, kdo se rozhodne, že bude vykonávat funkci psovoda, musí počítat s tím, že z této funkce vyplyne mnoho důležitých a závažných povinností. Kromě správného výcviku psa musí psovod také stejně dobře pečovat o jeho výživu, ustájení, ošetřování, a zdravotní stav. Tyto otázky spolu úzce souvisí a mají značný vliv na průběh výcviku a výkony služebního psa. To znamená, že osobnost psovoda je jedním z důležitých a rozhodujících činitelů při výcviku a přípravě služebního psa pro praktický výkon služby.

Předpokladem pro úspěšné vykonávání funkce psovoda je dobrá znalost základů teorie vyšší nervové činností psa. Tato část příručky má začínajícímu psovodu objasnit podstatu a základy teorie vyšší nervové činnosti psa. Jde o otázky, které nelze oddělovat od praktického výcviku psa, to znamená od způsobu a techniky výcviku psa. Začínající psovod by bez znalostí základů teorie vyšší nervové činnosti a základů teorie výcviku, psa těžko vycvičil. Cílem této příručky je, usnadnit začínajícímu psovodu jeho práci při výcviku psa, dát mu takové rady a poznatky pro výcvik psa; které by mu dopomohly l tohoto s úspěchem vycvičit a připravit pro potřeby výkonu služby. Při výcviku služebního psa je nutné správně pochopit ;a docenit takové otázky, jako je kontakt mezi psovodem a psem, znalost základních metod výcviku a používaných podnětů, znalost základních nervových procesů a jejich význam při výcviku psa, nebo jak za jejich pomoci budujeme u psa návyky - podmíněnou reflexní činnost atd.

Pochopení těchto a dalších základních otázek teorie vyšší nervové činnosti psa dává dobrý předpoklad k tomu, aby psovod při výcviku psa postupoval správně a docílil velmi dobrém stupně cvičenosti služebního psa. Podceňuje-li začínající psovod znalost těchto otázek; pak se snadno stane, že se dopouští vážných a hrubých chyb při vlastním výcviku psa. Neznalost nebo podceňování teorie vyšší nervové činnosti může mít za následek, že služební pes pracuje s nechutí, počne se psovoda bát a dokonce může dojít ke zkažení psa v takovém rozsahu, že se musí přikročit k jeho vyřazení.

Příručka postihuje kromě základů teorie vyšší nervově činnosti i praktické zkušenosti z výcviku služebního psa potřebné pro začínajícího psovoda. je totiž velice důležité a podstatné, aby psovod mimo dobrou znalost teoretických základů uměl tyto správně uplatňovat při samotném výcviku služebního psa. Jak zkušenosti dokazují, není to vždy tak snadné a jednoduché, jak se nesprávně domnívá některý začínající psovod. Výcvik služebního psa je odpovědná a náročná práce, která vyžaduje od psovoda velmi dobrou odbornou znalost; i umění tuto při výcviku psa správně uplatnit.

I. KAPITOLA -ZÁKLADNÍ ZÁSADY TEORIE VÝCVIKU SLUŽEBNÍHO PSA VÝCVIK SLUŽEBNÍHO PSA
Pod pojmem výcviku služebního psa rozumíme správnou systematickou a pravidelnou činnost psovoda, jejímž cílem je naučit psa jednoduchým a složitým výkonům.

Již na začátku je třeba zdůraznit, že činnost psovoda při výcviku psa musí být správná, systematická a pravidelná. Bude-li chybět jedna z uvedených stránek výcviku, nemůže psovod dosáhnout požadovaného výsledku.

Vysvětleme si věc prakticky. Za správný považujeme takový výcvik psa, při kterém psovod uplatňuje správně Metodiku a techniku. Každý cvik má přesně stanovenou metodiku a techniku nácviku, kterou musí psovod při výcviku psa nejen dokonale znát, ale také přesně uplatňovat. Například, psovod, který při výcviku psa u cviku "SEDNI!" nesprávně pracuje s vodítkem a opomíjí přitlačit levou rukou na záď psa" nemůže naučit psa tomuto cviku tak přesně a dokonale, jak je stanoveno. Psovod nepochopil, že tlakem ruky na záď psa a současně trhnutím vodítka směrem nahoru, nejen donutí psa k usednutí, ale že současně zpřesňuje a zrychluje jeho činnost.

Výcvik psa musí být prováděn systematicky, To znamená, že se musí při výcviku postupovat vždy od jednoduchého ke složitému. Proto má každý cvik několik fází (výcvikových úseků), které na sebe navazují a tím se stává nácvik systematickým. Jak již bylo řečeno, systematičností při výcviku se rozumí, když psovod nejdříve naučí psa jednoduchým cvikům a pak jej učí cvikům složitým. Je například nesprávné přistoupit k nácviku průzkumu terénu s vyhledáním lehkých předmětů, když pes ještě nedokonale aportuje, nebo je málo ovladatelný. Zásadu systematičnosti při výcviku psa nejčastěji porušují začínající psovodi z nedostatku odborných i praktických zkušeností.

Další stránku výcviku služebního psa tvoří pravidelnost. Pod pravidelností výcviku služebního psa rozumíme například denní výcvik v rozsahu 1-2 hodin. Pravidelnosti ve výcviku docílíme i tehdy, že cvičíme-li se psem obden, jednou týdně a podobně. Za hrubý nedostatek ve výchově i výcviku psa se považuje, když psovod delší dobu psa necvičí a před služebním srazem nebo nástupem do kursu se snaží v jednom týdnu nebo několika dnech psa "vycvičit" a zanedbaný trénink dohonit. Takováto činnost psa nejen přetěžuje, ale i kazí. Pes začne pracovat s nechutí a nezájmem.

Uváděné skutečnosti dokazují, že o výcviku služebního psa můžeme hovořit jen tehdy, je-li dodržena a uplatněna správná metodika a technika výcviku, postupováno při něm systematicky a pravidelně. Výcvik služebního psa je obtížný proces nejen pro psa, ale i pro psovoda. Jen ten psovod, který si uvědomí a současně dokáže v praktické činnosti se psem uplatnit tyto rady, dosáhne ve výcviku služebního psa velmi dobrých výsledků.