ÚTLUM A JEHO DRUHY

Bylo již poukázáno, že procesy vzruchu a útlumů jsou nejzákladnějšími nervovými procesy. Každá reflexní reakce závisí na vzájemném vztahu procesu vzruchu a útlumu. Dosti podrobné bylo vysvětleno, jak vznikají podmíněné reflexy a ze je nutné mnohonásobného opakování pokusu (cviku], aby podmíněná reflexní činnost byla vyvolána podmíněným podnětem. Přesto, že podmíněný reflex se stal dosti pevným, nemusí být vždy vyvolán podmíněným podnětem. Čili za určitých podmínek a okolností může dojít k utlumení podmíněného reflexu Umět si vysvětlit pro: k tomuto stavu dochází, má značný praktický význam při výcviku psa. Proto se vyžaduje od psovoda, aby otázkám útlumu podmíněných reflexů dobře rozuměl a dovedl tyto znalosti správně uplatnit při výcviku.

Útlumy jako nervové procesy rozdělujeme do dvou skupin:

Nepodmíněné útlumy:

vnější útlum
ochranný útlum
spánkový útlum
Podmíněné útlumy:

vyhasínající útlum
zpožďovací útlum
diferenciační útlum
U tohoto základního rozdělení útlumů si musíme zapamatovat, že s nepodmíněnými útlumy se pes rodí a není třeba je budovat. Naopak podmíněné útlumy u psa budujeme během výcviku, jinak řečeno, podmíněné útlumy se vytváří u psa během jeho života.

Aby byla otázka důležitosti a významu útlumových procesů správně pochopena, bude jejich rozbor co nejvíce spojován s praktickým výcvikem psa.

Nepodmíněné útlumy
Vnější útlum vzniká tehdy, když organismus pracuje a během této podmíněné reflexní činností začne působit jiný vedlejší podnět, který vyvolá v mozku psa dominantní ohnisko vzruchu.

S vnějším útlumem podmíněné reflexní činnosti se při výcviku psa setkáváme dosti často. Proto je třeba vysvětlit jaké situace mohou nastat působením vnějšího útlumu a jak musí psovod v takovém případě postupovat. Příklad: Pes je veden po stopě a pojednou vyběhne zajíc. V daném okamžiku zajíc působí na nervovou soustavu psa jako vedlejší podnět a pes proto přestal aktivně sledovat stopu: Psovod dá psu povel "HLEDEJ - STOPA" a posunkem pravé ruky se jej snaží uvést na stopu. V tomto okamžiku mohou nastat následující situace: Na povel psovoda sice pes projeví zájem i určitou snahu opět sledovat stopu, ale v zápětí zvedne hlavu a sleduje prchajícího zajíce. Povel psovoda sice působení vedlejšího podnětu (zajíce) poněkud oslabil, a proto pes projevil snahu stopu sledovat, ale nakonec zvítězil vedlejší podnět (zajíc) jako silnější činitel působící na ústřední nervovou soustavu psa. Proto pes přestal stopu sledovat, jelikož vnější útlum jakoby překryl podmíněnou reflexní činnost vybudovanou u psa na pach kladeče a povel psovoda. Od psovoda bude správné, aby se pokusil psa uklidnit a odvrátit pozornost od prchajícího zajíce. To znamená, že nejdříve musí odstranit působení vedlejšího podnětu (zajíce) a pak může psa opět uvádět na stopu.

U některého psa může nastat i taková situace, že povel psovoda je natolik silným podnětem, že dokáže odstranit působení vedlejšího podnětu (zajíce) a pes pokračuje ve sledování stopy. V tomto případě vedlejší podnět (zajíc) nevyvolal v nervové soustavě psa vnější útlum. Toto se zpravidla bude stávat u těch psů, které psovod již v období předvýchovy odvykal reagovat na zvěř, nebo na jiné rušivé jevy.

Konečně může nastat i taková situace. Na povel psovoda pes. vůbec nereaguje. Naopak má snahu pronásledovat zajíce a chová se tak jako by povel psovoda vůbec nevnímal, Tato situace nastala proto, že podněty psovoda jsou vůči vedlejšímu podnětu (zajíc) slabé. Povel v tomto případě naopak dominantní ohnisko vzruchu ve skutečnosti ještě zvětšily, a proto nemohl vyvolat požadovanou reflexní činnost psa, tzn., aby dále stopoval. Za podobné situace psovod se psem stopu již nedokončí. Je však nutné, aby se při výcviku psa zaměřil na odbourání popsaného zlozvyku. Toho se dosáhne tím, že psa bude vodit do prostředí, kde je zvěř a vhodným způsobem musí používat nepodmíněných podnětů (silné trhnutí vodítkem). Tato činnost nesmí být psovodem prováděna při práci se psem na stopě. Účinným prostředkem se ukazuje i to, když psovod použije králičí kožky a psa, tak odvyká zájmu o zvěř. Tato činnost psovoda je dosti obtížná a náročná. Těmto problémům se dá snadno předejít, jak bylo již jednou uváděno, když psovod na tyto otázky pamatuje v období předvýchovy a výcviku psa.

Z uvedených situací vyplývá, že psovod při výcviku psa musí na vnější útlum správně reagovat. Působení vedlejších podnětů, které jsou příčinou vznikání a vyvolávání vnějšího útlumu, jde správně organizovaným a zaměřeným výcvikem odstranit. Tento druh vnějšího útlumu se nazývá uhasínajícím vnějším útlumem. Naopak působení vnějšího útlumu, který nedokážeme odstranit ani výcvikem, nazýváme neuhasínajícím vnějším útlumem. Typickým příkladem neuhasínajícího vnějšího útlumu je silné vzrušení psa v důsledku přítomnosti háravé feny. Tento vnější útlum může být tak silný, že pes nebude po určitou dobu schopen soustředěného výcviku.

Začínající psovody je třeba upozornit, že vnější útlum, tedy útlum podmíněné reflexní činnosti, není vyvolán pouze zvěří, jako vedlejším podnětem. Vnější útlum může být vyvolán i samotným psovodem, který se psem zachází při výcviku surově - používá silných nepodmíněných podnětů. Vnější útlum může být vyvolán dokonce i nemoci psa.

Do skupiny nepodmíněných útlumů patří ochranný útlum, nazývaný též nadhraniční útlum. Tento druh útlumu je zpravidla vyvolán podněty, které dlouhou dobu působí na psa a jsou dosti silné. V takovém případě nervové buňky ústřední nervové soustavy v důsledku přetížení, jako by se vypojily r činnosti. Jde o účelnou biologickou reakci, která chrání život nervové buňky i celé nervové soustavy. Ochranný útlum vyvoláme například přecvičením. Bude-li psovod se psem nacvičovat dosti dlouhou dobu stále jeden a celkem obtížný cvik, pes se rychle unaví. Z přecvičení vznikne v ústřední nervové soustavě ochranný útlum, který nedovolí, aby se prosadila podmíněná reflexní činnost na daný podmíněný podnět. Ochranný útlum může psovod vyvolat velice rychle a snadno u psa se slabší povahou, na kterého má velké pracovní požadavky, nebo když používá nepřiměřeně silných nepodmíněných i podmíněných podnětů. Tato chyba se vyskytuje u začínajících psovodů tím, že nedoceňují skutečnost, že při výcviku psa pracují a působí na nervovou soustavu psa. Z praxe je známo, že přecvičení psa může zanechat na jeho povaze nebo i v zájmu o práci celou řadu vážných následků.

Dalším nepodmíněným útlumem je spánkový útlum. Tento druh útlumu vzniká u psa tehdy, když kůra mozku i podkoří jsou v relativním klidu. Mezi ochranným a spánkovým útlumem je úzká souvislost. Vyvoláním ochranného útlumu se bezprostředně může dostavit spánkový útlum. Tento stav můžeme zjevně pozorovat po nácviku psů u cviku kruhové obrany. Při tomto cviku vlivem pomocníka a ochranného oděvu je v ústřední nervové soustavě vyvoláno silné vzrušeni, které trvá dosti dlouhou dobu. Tím, že při nácviku kruhové obrany si pes kousl několikrát do ochranného rukávu, se proces podráždění ještě zvýšil. Odložíme-li psy po skončení nácviku, můžeme za několik okamžiků pozorovat, že někteří začínají usínat. Tento jev je důsledkem silného a dlouhotrvajícího procesu vzruchu, který skoro vyčerpal ústřední nervovou soustavu. Postupným a přiměřeným zatěžováním ústřední nervové soustavy, jde psa vytrénovat tak, aby snášel úspěšně i větší zatíženi. Postup však musí být systematický. Tím prakticky omezujeme působení jak ochranného, tak spánkového útlumu. Všechny tři druhy nepodmíněných útlumů je nutno chápat jako fyziologické procesy, které nám mohou naší práci pří výcviku psa určitým způsobem ztížit a tím výcvik psa zpomalit. Všechny nepodmíněné útlumy mají jednu společnou podstatu, která spočívá v tom, že nám utlumují podmíněnou reflexní činnost. Při výcviku psa musíme s nimi vždy počítat a vhodnou organizací a systémem výcviku jejich působení omezovat.

Podmíněné útlumy
Podmíněná útlumy se vytváří a zpevňují během života zvířete. Chceme-li psa dobře a správně vycvičit pro praktický výkon služby, nemůžeme se v procesu výcviku psa bez nich obejít. Naopak nejen, že je musíme budovat, nýbrž soustavně je upevňovat a prohlubovat.

Vyhasínající útlum začíná působit, když vybudovaný podmíněný reflex přestaneme zpevňovat. Znamená to, že v daném případě podmíněná reflexní činnost vybudovaná na určitý signál (podmíněný podnět] se přestane objevovat. Každý podmíněný reflex bez patřičného zpevňování zákonitě vyhasíná - mizí. Pokud hovoříme o výcviku psa, nejčastěji se vyhasínající útlum dostavuje u psa, kterého přestal psovod systematicky a pravidelně cvičit.

Do skupiny podmíněných útlumů patří zpožďovací útlum, jde o druh útlumu, který má podmíněnou reflexní činnost za určitých podmínek a na určitou dobu zdržet - utlumit. Takovýto útlum, který- zdržuje po určitou dobu reflexní podmíněnou činnost na daný podnět se nazývá zpožďovacím útlumem. Tento druh útlumu potřebujeme vybudovat a neustále zpevňovat i u určitých cviků, kterým učíme psa. Zpožďovací útlum je ve skutečnosti potlačení dříve vybudovaného nového a dočasného nervového spojení (podmíněného reflexu], kdy podmínky vyžadují jeho zadržení, například při nácviku aportování. V začátku probíhá nácvik tak, že psovod hodí předmět a současně vydává povel "APORT!" a vysílá psa. V pozdější fázi začíná psa nutit, aby po hození aportu pes zůstal u nohy psovoda a pro aport vyběhl až na povel a posunek psovoda. Konečná fáze tohoto cviku má vypadat tak, že psovod hodí aport, pes je v poloze sedě u nohy psovoda a za aportem vyráží až .dostane povel` od psovoda. Když chceme tento cvik správně u psa vybudovat, musíme nejdříve upevnit působení zpožďovacího útlumu. To znamená takového procesu, který nám u psa na určitou dobu (se zpožděním] utlumí podmíněnou reflexní činnost a pes vyrazí na povel nebo posunek psovoda a nikoliv na hozený aport.

Diferenciační útlum je dalším útlumem, který patří do skupiny 'podmíněných útlumů. Tento druh útlumu má pro praktický výcvik psa v pachových pracích nesmírný význam. Jde a nervový proces (myšleno diferenciační útlum], s jehož pomocí provádí kůra mozku psa jemná rozlišení podnětů, které přicházejí z vnějšího prostředí. Diferenciační útlum umožňuje organizmu psa přizpůsobovat se i takovým podmínkám, kdy působí více dosti jemných a blízkých si podnětů, přičemž potřebujeme, aby pes pracoval jen na jeden z těchto si blízkých podnětů. Diferenciační útlum je pro nervovou soustavu psa obtížnou a velmi složitou činností a může se vypracovat jen soustavným a systematickým výcvikem. Uložíme-li těžký diferenciační úkol, aniž bychom u psa předběžně vypracovali hrubší diferenciaci, žádoucího výsledku nedosáhneme. Naopak tento nesprávný postup může přispět "strženi" nervových procesů, kdy mozková kůra psa upadá do takového stavu, že pes přestane reagovat na všechny signály. Následek je takový, že pes ztrácí zájem o stopování. Zásada od jednoduchého ke složitému proto platí u pachových prací dvojnásob. Zvláštní důraz na tuto zásadu třeba klást při přechodu nácviku stop z terénu na frekvenci. Začínající psovod si musí umět učinit představu i o tom, že pes při vypracovávání stopy se musí vypořádat s celou řadou dalších pachů, které působí na stopě v terénu, zvláště pak na stopě ve frekvenci. jedině pes, u kterého byl výcvikem vybudován silný a hluboký diferenciační útlum je schopen s úspěchem stopu i ve ztížených podmínkách vypracovat. Docílit však takového výsledku vyžaduje od psovoda správnou, pravidelnou a systematickou výcvikovou činnost.

Diferenciační útlum proto u psa rozvíjíme již od jeho útlého mládí s patřičnou přiměřeností. Není správné, aby k výcviku psa ve stopování na frekvenci se přistupovalo až když pes pracuje na cizí stopě v terénu, jak se mylně domnívají někteří psovodi. S nácvikem psa na stopování ve frekvenci- se má přistupovat, když psa cvičíme stopování na vlastní stopu. Nácvik stopování psa ve frekvenci však nesmí být náhlým přechodem - "skokem". Nejdříve u psa vypracováváme "hrubou" diferenciační schopnost a postupně tuto výcvikem propracováváme až jeho nervová soustava bude schopna utlumit všechny blízké pachy tomu pachu, na který byl pes uveden na nášlapu. Jde tedy o činnost velice náročnou a složitou, která klade na psovoda, aby byl důsledný i dostatečně. houževnatý.

Nesprávně postupuji ti psovodi, kteří po skončení kurzu s prohlubováním a upevňováním diferenciačního útlumu, přestanou. Nepochopili totiž, že tento nervový proces postupně začíná vyhasínat, když delší dobu zanedbáme trénink a výcvik psa. Neméně zásadní chyby se dopouštějí i ti psovodi, kteří nepochopili, že upevňování a prohlubováni diferenciačního útlumu je pro ústřední nervovou soustavu psa velice obtížná a složitá činnost, a proto vyžaduje daleko více času než nácvik jiných cviků.

Na závěr této problematiky je třeba ještě jednou zdůraznit, že formy útlumových procesů se při výcviku psa vyskytují velmi často. Z uvedeného výkladu vyplývá, že nepodmíněné útlumy nám mohou za určitých okolnosti a podmínek výrazné ztížit výcvik služebního psa. Bude-li však psovod obeznámen dokonale s jejich fyziologickou podstatou, je předpoklad, že dokáže omezit jejich působení při výcviku psa. Naproti tomu podmíněné útlumy jsou pro výcvik psa nezbytnými fyziologickými procesy. Jejich soustavné upevňování a prohlubování probíhá, jen a jen- v procesu výcviku nebo tréninku.