II. KAPITOLA - PŘÍZNAKY NEMOCÍ A LAICKÉ OŠETŘENÍ NEMOCNÉHO P

Abychom mohli předcházet různým onemocněním psa, případně abychom zamezili dalšímu zhoršení nebo rozšíření nemoci musíme psu poskytnout veškerou potřebnou péči. Správnou péči můžeme poskytnout včas jen tehdy, když budeme znát příznaky různých onemocnění.

Víme, že většina nemocí se projevuje určitými charakteristickými příznaky, jejichž znalost nám pomáhá správnému a včasnému rozpoznání choroby a tak poskytnutí včasné a správné první pomoci.

Příznaky nemocí můžeme rozdělit na místní a celkové.

K místním patří příznaky, které ukazují na změnu příslušného orgánu. Jsou to: místní teplota, na poraněném nebo zhmožděném místě, bolestivost poraněného místa při pohmatu, otok nebo změna barvy spojivek, sliznic, pokožky apod.

Z celkových příznaků lze uvést: změnu v chování psa, které se nám jeví celkovou malátností, lhostejností k vnějším podnětům, slabou reakcí na silné podněty jako jsou příchod psovoda nebo cizí osoby ke kotci. Dále je to snížená nebo vůbec zaniklá chuť k přijímání potravy. Zvýšenou teplotou těla, která ukazuje na zánětlivé procesy v organismu. Snížená teplota pod normál ukazuje, že dochází k celkové ztrátě tělesných sil - tělo chladne, odumírá, jedinec hyne. Změna dýchání, které může být ztížené, zrychlené, nepravidelné nebo zas příliš zpomalené. Změny na viditelných sliznicích, jejich zčervenání, zežloutnutí nebo bledost. Změny na srsti a kůži, srst je matná, bez lesku a naježená, kůže je suchá, málo elastická. A nakonec ztrátou výkonnosti psa, o to buď částečnou nebo úplnou, kdy pes přestává reagovat na povely psovoda.

Pozornému psovodu by neměly uvedené odchylky od normálního chování psa ujít, protože včas rozpoznané onemocnění a včas provedený odborný zákrok veterinárního lékaře,. usnadní vyléčení, zkrátí jeho trvání a tím i utrpení psa.

U každého onemocnění je třeba přihlížet k celkovým změnám, které při onemocněni vznikají v organismu psa. Při Iéčení, kterým působíme na chorobně změněný orgán, musíme postupovat tak, abychom usnadnili průběh chorobného procesu, hlavně včasným, pravidelným a vhodným způsobem podávání léků.

Správné stanovení diagnosy a poskytnutí nejvhodnějšího ošetření nemocnému psu může provést veterinární lékař. Někdy však k rychlému uzdravení stačí, když nemocnému psu poskytneme klid, umístíme ho v teplé, suché a čisté místnosti.

Žádnou nemoc nesmíme podceňovat. Každé onemocnění se musí včas léčit, aby akutní onemocnění nepřešlo v chronické, s jehož léčením jsou větší potíže a často zanechává trvalé následky.

Jde hlavně o to, aby pes byl k odbornému vyšetření a ošetření přiveden vždy včas. Věci rovněž velmi prospěje, přivede-li nemocného psa k veterináři sám psovod, který nejlépe .dovede popsat příznaky nemoci a co samotnému onemocnění předcházelo. Pes také svého psovoda lépe uposlechne a zákroky, které lékař provádí v přítomnosti psovoda, psa tolik nerozrušují.

Dále je nutné, aby psovod uvedl okolnosti a podmínky, "za kterých pes onemocněl, jak se projevovaly první příznaky onemocnění, rychlost jejího vzniku, délka trvání onemocnění, .složení krmiva před onemocněním, zda pes zvrací, jak kálí a močí, v jakém prostředí je pes ubytován, kde a na čem spává, jaká je tam teplota nebo jestli tam není průvan, jestli není podezření z otravy a jiné okolnosti. Důležité sdělení je také, zda se pes nezaběhl, nezmokl, koupání apod. Dále je nutno uvést stáří psa a jestli byl již léčen, kdy, na jaké onemocnění, kým a jaké dostal léky.

Má-li se dostavit úspěch léčení, musí psovod při ošetřování nemocného psa postupovat podle pokynů lékaře. Je správné umístit psa v teplé místnosti, dopřát mu klidu, podávat pravidelně a správnou stravu, přikládat obklady, měřit teplotu a provádět další úkony, které jsou pro uzdravení psa nezbytné,

Při každé návštěvě veterinární ošetřovny je důležité, aby psovod měl vždy sebou i služební knížku psa; kde veterinární lékař, který psa vyšetřil nebo ošetřil, zaznamená potřebné údaje o vyšetření, ošetření a léčení nemocného psa.

Význam měření teploty u psa a podáváni léků.

Význam a nutnost zjištění vnitřní tělesné teploty tkví v tom, že měřením získáváme velmi cenný poznatek o chorobných procesech a změnách v organismu psa. Je důležitým faktorem, upozorňujícím na současný stav organismu. Při povrchovém zjištění teploty, tj. pohmatem na uši, čenich apod. nemůžeme provést správný odhad: Tímto zjištěním se nemůžeme nikdy spokojit, protože při některých onemocněních jsou uši a čenich normálně studený a vlhký. Proto je správné použít k zjištění teploty lékařského nebo veterinárního teploměru.

Než přistoupíme k měření tělesné teploty u psa, musí být pes po určitou dobu v klidu, hlavně po fyzické námaze, aby se teplota těla ustálila.

Než přistoupíme k samotnému měření teploty, je nutné provést některé úkony. V době, kdy necháváme psa v klidu, aby se u něj ustálila tělesná teplota, připravíme si teploměr. V prvé řadě ,zjistíme, je-li teploměr sklepán na nejnižší stupeň. Potom teploměr desinfikujeme a před zavedením do konečníku natřeme vazelínou k jeho snadnějšímu zavedení. Zavádění teploměru provádíme mírným tlakem za současného otáčení tak, aby nedošlo k poranění konečníku. Teploměr zavádíme do konečníku asi z jedné třetiny a ponecháme tam 2-3 minuty.

Měření teploty provádíme pravidelně, a zaznamenáváme si ji, abychom při další návštěvě lékaře, mohli tohoto správně informovat.

Normální teplota u psa se pohybuje v rozmezí 37 °C až 39 °C. je individuálně rozdílná. U mladých psů a u psů menších ras je teplota o něco vyšší než u psů starších a větších ras.

Teplotu do 39 ° považujeme u psa za normální. Teplotu přes 39 °C považujeme za zvýšenou, kolem 40 °C za středně vysokou a teplotu kolem 41 °C-považujeme za vysokou. Při měření teploty musíme též sledovat, jestli jde o místní nebo o celkovou teplotu. U psů měříme teplotu .v konečníku a u fen můžeme měřit i v pochvě. Může se stát, že pes nebo fena má zánět konečníku nebo dělohy; .což může mít vliv na měření teploty. Zde jde potom o místní teplotu; zatímco ostatní organismus psa je vcelku zdráv. Tak může jít i o místní teplotu při zánětu čenichu, uší, na zhmožděném místě po úrazu apod.

Podávání léků: Dojde-li k onemocnění psa, je povinností psovoda- ošetřovatele o nemocného psa pečovat do té doby, než se uzdraví. Nemocný organismus je velmi citlivý vůči nepříznivým podmínkám vnějšího prostředí. Proto při léčení musíme dbát, abychom dodrželi základní nutná pravidla ošetřování nemocného psa. V prvé řadě je to správné ustájení v teplé, čisté, suché a větrané místnosti a správné podávání léků.

Tyto podáváme pravidelně podle návodu, který urči veterinární lékař. Důležité je, aby předepsaná dávka léků byla plně vyčerpána.

Léky jsou buď v tabletách, tekuté nebo v prášku.

Léky v tabletách zasunujeme rukou přímo do dutiny ústní tak, že po otevření tlamy zavedeme tablety až na kořen jazyka, přičemž je hlava psa zakloněna. Po zavedení tablet, ruku rychle vyndáme, levou rukou přidržíme zavřenou mordu a čekáme až pes tablety polkne. Přesto musíme dávat pozor, aby podané tablety nevyplivl.

Léky tekuté podáváme do tak zvané lícní kapsy, kterou utvoříme odchlípením lícní části tváře psa před spodním ústním koutkem. K podání tekutých léků je výhodné si pozvat pomocníka. Zatím co psovod drží hlavu psa mírně zakloněnou a vytvoří lícní kapsu, pomocník podává do vytvořené kapsy předepsané množství tekutého léku. Tekuté léky podáváme buď kapátkem, lžičkou nebo jde-li o větší množství tekutého léku, z lahve. Podáváme-li tekutého léku větší množství z lahve, musíme dávat pozor, abychom ho nenalili velké množství najednou, ale lék lejeme pomalu tak, aby pes stačil lék polykat. Podává-li se větší množství tekutého léku, je správně, aby toto prováděl veterinární lékař za použití žaludeční sondy.

Tekuté léky nikdy nelejeme přímo do dutiny ústní, při otevřené mordě, neboť by mohlo dojit k jejich vdechnutí do průdušnice a plic, což by mělo vážné následky. Mohlo by dojít k zánětu plic, případně i k udušení.

Léky v prášku podáváme buď v čaji, mléku, vodě, oblíbené potravě nebo potřebné množství léku zabalíme do oplatkové tobolky nebo plátku masa, ze kterého utvoříme kuličku, kterou zavedeme na kořen jazyka, jako u léků tabletových.

Podávání jiných léků, léků nosních; očních a mastí na poraněná místa. Do otvorů nosních podáváme - vkapáváme léky kapátkem, přičemž je hlava psa mírně zakloněna, případně mast nanášíme do nosních otvorů přímo z tuby: Oční léky tekuté vkapáváme speciálním kapátkem přímo do spojivkového 'vaku, přičemž dáváme pozor, aby nedošlo k poranění oka. kapátkem, v případě prudkého pohybu hlavy psem. Proto ruku, ve které držíme kapátko nebo skleněnou tyčinku si opřeme o hlavu psa. Oční mast nanášíme buďto přímo ze speciální tuby do spojivkového vaku nebo skleněnou tyčinkou do očního koutku. Poté víčka prsty uzavřeme a jemným mnutím mast rozetřeme. Mast na rány a jiná kožní onemocnění nanášíme buď přímo z tuby nebo skleněnou tyčinkou.

Rány, zlomeniny a jejich ošetření.

Rána je porušení celistvosti kůže, sliznice nebo jiného orgánu. Povrchové rány jsou takové, které postihuji jen kůži a podkožní vazivo nebo sliznice a podslizniční vazivo. Ostatní rány označujeme jako hluboké. Hluboké rány mohou zasahovat do svalstva, šlach, kosti a jiných orgánů. Dojde-li při poraněni k otevření některé tělní dutiny, mluvíme o ranách pronikajících. Tyto rány jsou obzvlášť nebezpečné: Na každé ráně rozeznáváme okraj a spodinu. Rány mohou vznikat různým způsobem a podle toho je dělíme na řezné, sečné, bodné, tržné, zhmožděné, střelné a kousnutí, podle toho jakým předmětem nebo čím byly způsobeny.

Řezná rána vzniká ostrým předmětem, nejčastěji nožem, břitvou nebo u psů pořezáním kouskem skla. Okraje řezné rány jsou většinou hladké. Může dojít i k odříznutí laloku kůže a rána má pak tvar kruhový nebo oválný. Řeznou ranou jsou často zraňovány cévy, a proto tato rána zpravidla více nebo méně krvácí.

Sečná rána se podobá řezné ráně, bývá však hlubší a její okraje se ke spodině klínovitě zužují.

Bodná rána bývá způsobena nožem, dýkou, hřebíkem nebo jiným ostrým předmětem. Její rozměry navenek bývají malé, ale rána je nebezpečná tím, že proniká do hloubky a zraňuje často jiné orgány.

Tržná rána vzniká puknutím kůže vlivem tahu. Její okraje bývají nerovné. Taková rána krvácí málo, ale je zde větší nebezpečí infekce.

Zhmožděná rána vzniká zpravidla tlakem tupého předmětu. Její nejpovrchovější formou je oděrka a často krevní podlitiny.

Střelná rána je způsobena střelnou zbraní buď projektilem nebo střepinou z granátu, min apod.

Pokousání se může podobat zhmožděné nebo tržné zhmožděné ráně. Může být spojena se ztrátou tkáně. K tomuto poranění dochází dosti často při výcviku, většinou neopatrností psovodů.

Ošetřeni poranění.

Poraněním došlo k porušení celistvosti a narušení funkce různých tkáni. Obnovení celistvosti a funkce se děje hojením.

Je to složitý proces, který probíhá několik dnů i týdnů, podle toho, k jakému poranění došlo a byla-li rána čistá nebo infikovaná.

Hlavní úkoly při ošetřování otevřených poranění jsou tyto:

- zastavení krváceni,
- zakrytí rány obvazem,
- znehybnění poraněné části.

Při vlastním ošetření rány dbáme, abychom se rány nedotýkali prsty, ani jinými nečistými předměty. Ránu nevymýváme vodou ani do ní. nelejeme žádné desinfekční prostředky, hlavně jodovou tinkturu, která spálí živou tkáň a rána se potom obtížně hojí. Jde-li o menší poranění, které může psovod sám ošetřit, je třeba okolí rány ostříhat a očistit Ajatinem, dále ránu zasypat vhodným práškem na rány nebo natřít vhodnou mastí a ránu zavázat sterilním obvazem: Není správný názor, že ránu je lepší nechat nezavázanou, že si pes ránu ošetří sám vylízáním. Nezavážeme-li ránu, pes lízáním rány tuto stále jitří, případně může do rány zanést infekci a hojení infikované rány je zdlouhavé a zanechává velkou jizvu. Aby pes nemohl ránu lízat nebo aby nemohl z rány strhnout obvaz, dáme psu tzv. límec, který zhotovíme z tvrdé lepenky.

Zlomeniny.

Zlomeniny kostí jsou poranění, při nichž je porušena celistvost kostí. Dělíme je na:

- neúplné , u nichž není kost porušena v celém obvodu, a na
- úplné, u kterých dojde zpravidla k posunu úlomků. Zůstane-li kůže neporušena, mluvíme o zlomeninách zavřených; tam, kde vznikla rána, mluvíme o zlomeninách otevřených; které jsou velmi náchylné k infekci..

Příznaky zlomeniny: Kost je deformovaná, v místě zlomení se objeví pohyb, který je velmi bolestivý a často při něm slyšíme třaskání. Funkce končetiny je vždy porušena, a to buď omezena nebo úplně přerušena.

Někdy dojde k velkému posunu úlomků kosti, přičemž mohou být poraněny velké cévy nebo nervy. Někdy může kostní úlomek vyčnívat z rány. V místě zlomení se vytváří vždy krevní výron a otok.

První pomoc při zlomenině: U otevřených zlomenin zastavíme v prvé řadě krvácení a zakryjeme ránu obvazem. Končetinu znehybníme tak, aby byl fixován kloub nad zlomeninou i pod ní. Po poskytnutí této první pomoci, dopravíme psa co nejdříve k veterinárnímu lékaři k odbornému ošetření.

zdroj: www.cz-pes.cz